Sliby se maj plnit nejen o Vánocích – Istanbul

Tento prapodivný nadpis se nijak netýká písničky od Janka Ledeckého a ani nevzpomíná na nedávné vánoční období. Po čase a s dlouhým odstupem bych rád vysvětlil to, co zde ve škole stále rezonuje a možná nebylo správně všem objasněno. Proč se někteří žáci oktávy zúčastnili exkurze do Istanbulu?

Psal se rok 2020 a já jsem zavítal do nemocnice. Drobná bolest v oblasti žaludku dlouho přetrvávala, ale nebyla nijak výrazná. Po dlouhém otálení jsem se nakonec odhodlal a dostavil se na kontrolu do nemocnice. Pak už vše bylo tak rychlé, že si přesný sled událostí nepamatuji. Následovala jedna operace za druhou a vidina mého návratu domů či do práce se hodně vzdalovala. Tehdy přišla chvíle slibu. Na jedné distanční hodině, kam jsem se připojil, abych pozdravil „svou“ třídu (tehdejší kvintu), jsem slíbil, že pokud se uzdravím a vrátím, tak je vezmu na exkurzi do Istanbulu. A jelikož vše nakonec dobře dopadlo, já se uzdravil a vrátil, tak jsem byl postaven před výzvu svůj slib splnit.

Naplánovat exkurzi do Istanbulu není nic jednoduchého, ale není vítězství bez boje. Žáky své třídy jsem obeslal s nabídkou a pak už číhal na správnou chvíli na koupi letenek. Letenky v době postcovidové zažívaly obrovský boom, každý měl chuť konečně znovu cestovat. Ceny letenek se tak šplhaly do nebezpečných výšin. Nikdo však nemohl čekat to, co přijde v únoru 2022. Rusko zaútočilo na Ukrajinu. Ceny pohonných hmot začaly okamžitě strmě stoupat a já se začal obávat, že naše cesta možná dostala smrtelnou ránu.

Naštěstí poptávka a nasmlouvané lety vykazují jistou setrvačnost a ceny letenek se i přes očekávaný růst nakonec stabilizovaly. Nic nebránilo vybrat termín, koupit letenky a rezervovat ubytování. Měli jsme opravdové štěstí, podařilo se nám najít celý dům k pronájmu přímo v centru Istanbulu. Pár minut od Modré mešity a slavného hipodromu.

Je potřeba říci, že jsme nakonec necestovali sami. Využili jsme zkušených rad a pomoci Gymnázia v Novém Jičíně a zvolili jsme stejný termín jako tato škola. Jen s tím rozdílem, že naše výprava letěla z Prahy a Nový Jičín z Vídně. Program jsme pak částečně ladili s mým kolegou Radovanem Jansou, který má s cestami do Istanbulu bohaté zkušenosti.

V sobotu 24. 9. jsme konečně doletěli do Istanbulu. Zde nás přivítalo opravdu nádherné počasí. Modrá obloha a velmi příjemná letní teplota nás doprovázely po celou dobu výletu. V neděli jsme měli naplánovanou obhlídku centra Istanbulu. Jako první jsme navštívili Modrou mešitu, kterou nechal postavit sultán Ahmed v roce 1617. Tato stavba je považována za vrchol osmanské architektury a vedle chrámu Boží moudrosti je tím nejcennějším, co můžete v Istanbulu spatřit. K naší smůle tento chrám prochází náročnou rekonstrukcí a její překrásný interiér byl kompletně schován pod lešením. Přesto bylo co zažít. Naším průvodcem po světě osmanské historie se stala osoba nejpovolanější. Milovník blízkovýchodní kultury a velký znalec historie, bývalý učitel novojičínského gymnázia, pan profesor Kramoliš. Pokud jste měli to štěstí a tohoto učitele znáte, tak mi dáte jistě za pravdu, že jeho výkladu se prostě nedá odolat.

Následně jsme měli v plánu navštívit Hagiu Sofiu, tedy chrám Boží moudrosti. Bohužel nádherné počasí a stále doznívající turistická sezóna dávají této stavbě jedno turecké prvenství. Jedná se o nejnavštěvovanější památku v celém Turecku a fronty na vstup dosahují závratných délek. Opět jsme však měli štěstí. Místní policista nás upozornil, že večer již nikdo do mešity nechodí a je možné ji bez dlouhého čekání v pohodě navštívit. Změnili jsme proto plán a zamířili k nedalekému paláci Topkapi, oficiální rezidenci osmanských sultánů, která byla centrem vlády až do roku 1853.

To nejhezčí jsme si tedy nechali až na samotný večer. Osobně mohu říci, že jsem po světě navštívil již mnoho významných staveb, ale nic se nevyrovná chrámu Boží moudrosti. Tato stavba, která byla postavena v roce 537, byla po tisíc let největším křesťanským svatostánkem a rovněž největším uzavřeným prostorem na světě. Po dobytí Konstantinopole tureckými vojsky v roce 1453 byla následně upravena na mešitu a po Atatürkových reformách ve 20. století sekularizována. Až do roku 2020 sloužila jako muzeum a nyní je opět mešitou. Toto rozhodnutí vyvolalo ve světě mnoho kritiky a já sám jsem byl tímto rozhodnutím tureckého prezidenta zaskočen. Z praktického hlediska to však pro naši výpravu přineslo jeden příjemný bonus. V mešitách se nevybírá vstupné a tato původně nejdražší památka je volně dostupná komukoliv a kdykoliv. V době našeho příchodu zrovna začala pravidelná muslimská modlitba a atmosféru tak okořenila islámská kultura. Za zpěvů muezzina jsme mohli obdivovat nádherně zrekonstruovaný interiér. Jedinou skvrnou je fakt, že veškeré křesťanské symboly jsou opět zakryty plachtou.

V pondělí byla na programu celodenní plavba po Bosporu, zastávka v rybářské vesnici, oběd a zejména návštěva asijské části Istanbulu. Naším cílem se stala mešita Çamlıca, která byla dokončena v roce 2019 a v současné době je největší mešitou v Turecku. Její prostor nás doslova uchvátil. Také jsme ocenili to, že mešita v horkém dni nabízí prostor k ochlazení a koberce nechají ulevit bolavým nohám po náročném dni. Den ještě zdaleka nebyl u konce, čekala nás televizní věž, která nese stejný název jako mešita Çamlıca. Věž je opravdovou dominantou Istanbulu. S výškou 369 metrů je rozhodně nejvyšší stavbou v Istanbulu. Přes únavu a blížící se soumrak jsme nakonec došli až k úpatí této věže a nechali se výtahem vyvézt až nahoru. Dnes můžeme říci, že to opravdu stálo za to. Celý Istanbul ozářený západem slunce jsme měli jako na dlani. Nebylo kam spěchat, a proto jsme se rozhodli, že si výhled ještě vylepšíme v místní restauraci, která je v nejvyšším patře této věže. Ceny příjemné a obsluha na profesionální úrovni. Tohle byla opravdová slast.

Poslední den byl zde. Palác Dolmabahçe, procházka městem a „povinný“ nákup suvenýrů na Velkém bazaru. Další den nás už jen čekala náročná cesta domů. Na Istanbul rozhodně nikdy nezapomeneme!

A proč tak silné tvrzení na závěr? Na tomto místě si dovolím krátkou úvahu. Mnohdy se nemohu zbavit pocitu, že evropská města jsou si velmi podobná. Jak vzhledem, tak i samotným duchem místa. Západní kultura mnohé odlišnosti smyla a architektura se inspirovala napříč celým světadílem. V Istanbulu však můžete zažít něco úplně jiného. Nádech orientu a kouzlo kultury Blízkého východu. Ať už se jedná o smlouvání cen na bazaru, asijský dopravní „chaos“ či multikulturní prostředí, které mísí prvky byzantské, křesťanské a islámské kultury. Pro žáky je pak velkou výhodou, že Istanbul se řadí mezi velmi levné metropole, kde si můžete v pohodě dát oběd přímo v centru města a nebát se, že vás tento zážitek zruinuje. Ceny i díky současné turecké inflaci jsou velmi nízké a celá exkurze byla opravdu „za hubičku“.

Neváhejte a cestujte… třeba do Istanbulu 🙂

Mgr. Petr Caloň, vyučující dějepisu

.