Osvětim 2016

Poté, co se rozednělo a my uviděli slunce, avšak žádný dešťový mrak, byli mnozí z nás radostní, že bude hezké počasí. Tam, kam měly směřovat naše další kroky, je těžší jet za deště a sychravého počasí. Ono místo tehdy dostává pochmurného a děsivého rázu. Brzy z rána, ještě před otevřením celého komplexu, stanuli jsme na parkovišti před koncentračním táborem Auschwitz.

Krátké čekání během vyřizování formalit a už fasujeme polsko-českou průvodkyni a sluchátka. Prošli jsme známou branou nesoucí nápis „Arbeit macht frei” a poté jsme pokračovali od jednoho domu k druhému, dovnitř a zase ven. Hrůzné věci spatřily naše oči v některých místnostech těchto domů. Nálada byla relativně dobrá, ale to jen do času, než jsme stanuli před hromadou lidských vlasů a osobních věcí zavražděných. První plynová komora mnohé z nás úplně zlomila. Když došla už i poslední skupinka posmutnělých a zaražených žáků k autobusům a ty se rozjely, nadešla nemilá událost. Na výjezdové silnici praskla jednomu z vozidel olejová hadička a po chvíli marných snah o opravu a po několika decilitrech prolitého oleje zavelel šofér, že se hold budeme muset vtěsnat do jednoho vozu. Všichni. Sedíce po třech, dojeli jsme v přeplněném autobuse před bránu druhou, a sice bránu kolejovou, která byla jakýmsi vstupním portálem do Birkenau, druhé části tábora smrti. Nemístné vtípky o podobnosti naší cesty sem s cestou zavražděných Židů přestaly býti vtipné, když jsme spatřili, v jak krutých podmínkách se zde žilo, nebo spíše umíralo. Návštěva koncentračního tábora zapíše se do pamětí mnohých z nás jako silná vzpomínka. Doufejme, že jeden z cílů celé exkurze, nezapomenout, jak hrůzných činů se lidé byli schopni dopouštět a hlavně nedovolit to, aby se něco podobného opakovalo, byl splněn.

Jáchym Pantálek (3.A)