Naše výprava za panem prezidentem

V úterý 8. listopadu 2016 kolem třetí hodiny ranní bleskla hlavou všech žáků kvinty a 1.A radostná myšlenka: dnes možná konečně spatřím pana prezidenta! Jeli jsme totiž na exkurzi do Kanceláře prezidenta republiky a do Poslanecké sněmovny, a tak jsme doufali, že se nám podaří hlavu státu alespoň zahlédnout. I přes značnou ospalost panovala ve vlaku skvělá nálada, která byla plná nadějného očekávání. Po osmé hodině jsme konečně vkročili na půdu hlavního města a metrem či pěšky se dopravili na Malou Stranu.

Každou minutou napětí stoupalo a čím blíž jsme byli Hradu, tím byla naše natěšenost větší. Kvinta měla tu čest vstoupit do prostor Kanceláře prezidenta republiky první a na tvářích všech žáků se zračila velká neukojená zvědavost na naši hlavu státu. „Myslíte, že ho fakt uvidíme?” „Co když na nás dokonce promluví?” „To je ale vzrůšo, viď!” Tyto a podobné věty mohli z našeho hloučku zachytit náhodní kolemjdoucí. A i když je zachytili, většinou z toho stejně nic neměli, protože pocházeli nejčastěji z Japonska.

Pak už ale přišel onen velký okamžik. Úspěšně jsme prošli bezpečnostní kontrolou a začali jsme prohledávat všechna temná zákoutí, ve kterých by se pan prezident mohl nacházet. Bohužel jsme jej nenašli, a i když jsme se moc snažili, nevypátrali jsme ani žádné stopy po jeho přítomnosti. Žádný popelníček, žádný pan Ovčáček …

Zklamaní a s pocitem křivdy jsme sešli o pár set metrů níž, kde nás čekala o trochu méně vzrušující prohlídka Poslanecké sněmovny. Naše pátrání jsme stále nevzdávali, bylo nám známo, že pan prezident se v Thunovském paláci už také vyskytl. Už jsme nicméně omezili průzkum pouze na místa jako jsou kuloáry či zasedací sál a nevkrádali jsme se do každé kanceláře. Na tomto místě bychom chtěli ještě jednou poděkovat panu poslanci Kučerovi, který nám detailní průzkum jednacího sálu Poslanecké sněmovny umožnil. Ale bohužel ani zde se na nás Štěstěna neusmála a životní vzor mnohých z nás jsme nenalezli.

Hodinový rozchod v centru jsme využili k doplnění živin, což je po tak náročném programu samozřejmé. Naše srdce se pozvolna naplňovala beznadějí, slzy se nám draly do očí, ale my jsme i přes knedlík v krku dále polykali hranolky a kuřecí nugetky a naivně doufali, že se pan prezident přece jen někde objeví. Neobjevil se, a tak jsme na nádraží šli v zástupu, který poněkud připomínal pohřební průvod. Po nasednutí do vlaku jsme už jen letargicky seděli a vychutnávali si pohled na Pražský hrad, který nám utkvěl v paměti. Tak snad někdy příště.

Karolína Štefková, Kt