Masarykovo gymnázium mělo svého zástupce v NATO
Sice se tak stalo pouze na několik měsíců a jen ve studentském modelu v rámci Pražského studentského summitu v Praze, ale i tak to byla zajímavá zkušenost, o kterou bych se s vámi rád podělil.
Když nám v září loňského roku pan ředitel přeposlal informační e-mail od Asociace pro mezinárodní otázky, zaujal mě v něm avizovaný projekt Pražského studentského summitu a rozhodl jsem se ho zúčastnit. Zájemci o účast měli napsat v anglickém jazyce vlastní stanovisko k přijetí či nepřijetí Ukrajiny do NATO – v září loňského roku ještě nikdo z nás netušil, jak osudová tato otázka vlastně byla. Nejúspěšnější autoři pak byli přizváni k účastni na summitu. Zemí, kterou jsem v NATO měl zastupovat já, bylo Španělsko a ačkoliv to popravdě není nejsilnější hráč na poli světové politiky, byla to pro mě o to větší výzva.
Od října do února probíhala každý měsíc vždy po jeden celý víkend přípravná jednání v areálu Vysoké školy ekonomické v Praze, kde jsme se seznamovali s jednacím řádem NATO a obecně s fungováním této významné mezinárodní organizace i se zástupci jednotlivých členských zemí a vzájemně se učili jeden druhému naslouchat, vyjadřovat si podporu či nesouhlas, přesvědčovat druhé, a to v jednacích jazycích NATO – angličtině nebo francouzštině.
Únorové přípravné setkání mělo zvláštní atmosféru, protože se konalo těsně po napadení Ukrajiny a my, amatérští politici, jsme se sešli v Praze ve stejný den jako skuteční zástupci NATO v Bruselu a pokoušeli jsme se formulovat odpovědi na stejné otázky. Mělo by NATO vojensky zasáhnout na Ukrajině? Jsou jeho členské státy schopny přečkat energetickou blokádu nebo obchodní válku? A kterým směrem by měla aliance jako celek směřovat?
Koncem března jsme se již všichni těšili na třídenní Závěrečnou konferenci. Předcházela jí však ještě možnost navštívit ambasádu země, kterou každý z nás v modelu zastupoval. Zástupce vedoucího mise, pan Bernardo López López-Ríos, mě přijal opravdu přátelsky. Byl jsem rád, že jsem si připravil i několik vět v jeho rodném jazyce, ačkoliv je pro mě španělština spíše španělskou vesnicí.
Slavnostní zahájení Závěrečné konference proběhlo v jedinečném prostoru kostela svaté Anny, který je sídlem centra Pražská křižovatka založeného manželi Havlovými. Pozdravit účastníky summitu tam přišli např. ministr zahraničních věcí, pan Jan Lipavský, místopředsedkyně Evropské komise, paní Věra Jourová, či senátor Pavel Fischer.
A pak už následovala samotná neúprosná politická jednání Závěrečné konference v Kongresovém centru Praha. Protože Covid vyřadil z jednání zástupce některých členských zemí, nesešli jsme se v plném počtu, nicméně stále jsme byli usnášeníschopní. Bylo velmi zajímavé sledovat velké množství různých názorů a postojů u ostatních účastníků, příjemně mě u nich překvapila opravdu solidní znalost mezinárodních vztahů. Mojí nejsilnější stránkou byla kromě znalosti historických souvislostí znalost vojenské taktiky, strategie a techniky, díky nimž jsem si vysloužil ocenění jako nejlepší nováček. Během Závěrečné konference jsem si uvědomil, jak těžké někdy může být shodnout se s ostatními třeba i na těch nejzákladnějších otázkách, když svoji roli sehrává nejen zdravý rozum, ale i emoce. Jak těžké to tedy musí být ve skutečné mezinárodní organizaci! Nicméně nám, studentům, se nakonec podařilo schválit závěrečné komuniké a zabránit tak světové krizi. Kéž by se podařilo i skutečné organizaci NATO!
Ale abychom nekončili tak vážně, v rámci doprovodných akcí bylo možné zúčastnit se např. i simulace politické situace roku 1911 a pokusit se změnit chod dějin. Taková výzva samozřejmě vedla i k absurdním koncům, kdy Švýcarsko napadlo Čínu, či spojené armády skandinávských zemí obsadily Mexiko a založily v něm třetí mexické císařství.
Svět naší minulosti už nikdo z nás samozřejmě nezmění. Ale jaký bude svět naší budoucnosti, bude záležet také na nás, dnešních studentech. Proto se mi Pražský studentský summit tolik líbil. Učí účastníky osvojit si nezbytné diplomatické minimum, které najde uplatnění nejen ve vysoké politice, ale i běžném životě.
Ondřej Lešenar, sexta
.
