Krajské kolo soutěže o nejlepší středoškolský časopis

aneb Jak jsme se opět přesvědčili, že k úspěšnému absolvování školních akcí jen štěstí nestačí; chce to pořádný kus odvahy, týmového ducha a nervy z tvrzené oceli.

Naše malé brněnské déja-vu začalo již tradičním způsobem. Podrobnosti o této malé expedici se k našim uším donesly necelé dva dny předem, instrukce zrovna tak, a vlaková zastávka v Kopřivnici, potažmo Příboře, se stala domovským přístavem, v němž jsme si všichni přáli znovu brzy zakotvit.

Ono to vstávání před svítáním není zrovna příjemné, ale člověk si časem zvykne. Nic jiného mu vlastně nezbývá. Nabalí batoh, jehož drtivou většinu zabírají svačinky všeho druhu, popadne hrnek horkého čaje, o nějž si nejspíš v nejbližších okamžicích popálí jazyk, a vyrazí do zimy, za jakou by se ani sám G. R. R. Martin nemusel stydět.

Jde-li všechno hladce a dle plánu, první posilnění přichází někdy mezi Studénkou a Bohumínem. Vzhledem k rychlosti Českých drah se není čemu divit. Ale aspoň mají místo klasických vlaků slony. Kdo by se nechtěl svézt Elephantem Jaruškou? Požitek z jízdy vám zkazí maximálně skutečnost, že za první třídu v horním patře je třeba si připlatit. A tak zamáčknete slzu a spokojíte se se sedadly v mezipatře.

Hele, Těšín! Jen co pozdravíte poněkud hlasité polské sousedy, už kotvíte v Třinci. Z malého nádraží, nacházejícího se v extrémně multifunkční budově – nádraží, obchod a hospoda hezky v jednom, no neberete to, se záhadně přesunete do místní knihovny. Nikdo ze skupinky vlastně ani neví jak, ale strategie jít přímo za nosem v kombinaci s mapami Google dělá divy.

Ani letos si pan Kantor, mecenáš celé soutěže, jenž pro školní časopisy nejspíš dýchá, neodpustí vřelé přivítání v aule a následně sekvenci proslovů. Přesně v tom okamžiku, kdy máte pocit, že už toho vaše křehká nátura víc nezvládne, jste z oněch pomyslných okovů propuštěni a je vám milosrdně dána možnost volby – aneb cesta menšího zla v podobě workshopů. My tentokrát zvolili nejbezpečnější taktiku; nehnout se od sebe ani na krok. Společně jsme si tedy vyzkoušeli virtuální realitu v praxi a navštívili kurz infografiky, z něhož se vyklubala pořádně nudná přednáška o umění a špatných memes. Pauza na kafe a sváču se stala zaslouženým vykoupením.

V pozitivním stavu mysli nás udržoval jen fakt, že přežijeme-li tyto nutné formality, na programu už zůstane jen to, kvůli čemu jsme veškerá tato příkoří absolvovali. Restart v předchozích ročnících docela válel a na našich bedrech spočívala jakási povinnost dostát úspěchům našich předchůdců. A povedlo se! Mimo triček s motivy města Karviné, lahve na smoothies bez vršku a propíchlého nafukovacího podkrčníku jsme si dovezli diplom za první místo v kategorii středních škol, hlasování redakcí a co víc; titul absolutního vítěze.

Tíha z ramen jako mávnutím kouzelného proutku rázem opadla, a přestože cesta domů nebyla o nic kratší, ba naopak čekání na spoj ještě delší, tentokrát nám ani tolik nevadila.

A co bylo dál? To se dozvíte v listopadu, neb celostátní kolo v Brně se neúprosně blíží.

Alice Holáňová, septima