Expedice DofE přes Moravský kras

Psalo se datum 13. 5. 2024, když sedm neohrožených členů budoucího společenstva bronzovo-stříbrné expedice DofE prvního ročníku nasedlo do vlaku ve Studénce a obtěžkáno svými krosnami vyjelo do Brna. Během zhruba dvou hodinové cesty si stihli naposledy na dlouhých několik dní užít luxusu, jako je splachovací záchod, káva nebo fakt, že je přepravuje něco jiného než vlastní nohy.

Ale jak už to tak bývá, všechno má svůj konec, a my se tak ocitli na hlavním nádraží v Brně, kde už na nás čekali páni učitelé Reichert a Svoboda s úsměvem na rtech, cennými radami v hlavě a obálkami na mobily v ruce. Když jsme své milášky bezpečně zapečetili a vyslechli si instrukce, naše velké dobrodružství mohlo začít. A není snad adrenalinovějšího startu než brněnskou městskou dopravou.

Naštěstí jsme vše zvládli s grácií a po menší hádce s automatem na jízdenky nás šalina svezla až na okraj největší vesnice České republiky. A tady začalo to pravé dobrodružství. Po žluté jsme se vydali vstříc prvnímu úseku naší pouti Moravským krasem s cílem najít naše první místo na nocování. Cesta nám pěkně ubíhala, když jsme plni energie a snídaně z RegioJetu zdolávali první kilometry naší pouti. Vše okolo nás působilo opravdu jako výjevy z Pána prstenů, když jsme procházeli zdánlivě nekonečnými lesy, sem tam narazili na louku nebo náhodné zvířátko (zdravíme všechny užovky, slepýše, náhodné brouky na cestě a emua).

Po zhruba půl dni cesty však přišly první komplikace: naše cílová destinace na mapě neexistuje. Co teď s tím? Tendence použít mobilní telefon byla opravdu ubíjející, ale nakonec nás zachránili kamarádi skauti, kteří nám za menší protislužbu jeskyni ochotně ukázali. Naše společenstvo se tedy vydává prozkoumávat Doly Morie, které jsou po chvíli tápání konečně objeveny, a my si můžeme konečně po náročném dni oddechnout. Hurá!

Po poměrně chladné noci, kdy někteří z nás lehce podcenili počasí nebo výskyt pavouků v okolí svých spacáků, nám teplá snídaně vyloženě přišla vhod. S vidinou náročného dne před námi jsme rychle sbalili tábor a vydali se vstříc dalším zážitkům s písničkou na rtech.

Tento den byl opravdu nabitý, ať už turisticky atraktivními místy nebo kilometry před námi.

Během 33 kilometrů, které jsme úspěšně zdolali, jsme stihli vidět klášter ve Křitnách, Rúdické propadání nebo lavičku na vilémovické návsi. Na konci tohoto dne už byla znát lehká únava některých členů, obzvlášť v momentu, kdy jsme zjistili, že naše cílová destinace pro změnu existuje na mapě, ale v reálu ne. Respektive byla tak dobře schovaná, že jsme raději vzdali jakékoli další pokusy o její nalezení a rozbili tábor v lese kousek od Macochy.

A jak už pravděpodobně tušíte, přesně tam mířily naše kroky následující den. Macocha i Punkevní jeskyně nás zcela uchvátily (možná proto, že jsme konečně mohli na chvíli odložit těžké krosny a tímto děkujeme paní ze suvenýrů za azyl ve skladě) a prohlídku na lodičkách jsme si moc užili. Naše kroky pak směřovaly k Blansku, kde jsme doplnili naše skromné zásoby jídla špekáčky a vydali se na poslední úsek naší cesty, kde jsme se měli setkat s učiteli.

Po zdolání kopce, který se zdál nekonečný, se naše společenstvo opět setkalo se svými kantory a přečkalo poslední noc. Ráno jsme nezvykle brzy sbalili tábor a spěšně se vydali zpět do města, odkud už nás vlak vzal zpět do Brna. Jak už se ale za tuto expedici stalo tradicí, ke konci vždy přicházejí komplikace. A navazující vlak rozhodně nechtěl dělat žádné výjimky, protože si někde nabral skoro hodinové zpoždění. To však nikomu z nás dvakrát nevadilo, s klidem sobě vlastním jsme si dopřáli chvíle odpočinku v salonku RegioJetu na hlavním nádraží.

Nakonec vše dobře dopadlo, když vlak konečně přijel a odvezl nás všechny domů. Celé společenstvo na ty čtyři dny svého putování vzpomíná s úsměvem na rtech a nemůže se dočkat, až vyrazí za dalším dobrodružstvím.

Jana Kutáčová a Natálie Pavlíková, 1.B

.

.