Expedice DofE – „Nebe, peklo, ráj“

Expedice DofE přes Rychlebské hory začala dne 29. 8. 2022, kdy naše šestičlenná parta, skládající se z Dorky, Julči, Kiki, Majdy, Mariky a Naty nastoupila ráno do vlaku z Příbora. Po pár přestupech a změně plánu cílové destinace dorazila do Ramzové. Samozřejmě bychom nemohly zapomenout na náš skvělý doprovod, pana učitele Svobodu a pana učitele Reicherta, kteří nás naučili základy přežití a poté nás nechali na pospas přírodním živlům. Plán byl jasný, ale směr naší cesty ne. V tuto chvíli jsme totiž měly už jen jednu mapu, druhou jsme zapomněly v autobuse, také kompas byl k nenalezení. Nakonec jsme jej ale našly a s jeho pomocí jsme zjistily, kam to vlastně máme jít a s radostí jsme vyrazily na Smrk. Cesta nahoru byla sice celkem prudká, přesto jsme ji překonaly a o to víc si užily cestu dolů. Jelikož předchozí dny byly deštivé, skoro jsme se koupaly v blátě. Teď přišlo těžké rozhodování, spát na bližším místě, kde spí i učitelé, tudíž další den ujít asi 20 km. Nebo ten den ujít ještě okolo 5 km a spát doslova v Pekle. Nakonec jsme se rozhodly spát v sedle Peklo, zavázaly jsme bolavé koleno a odhodlaně pokračovaly v cestě.

Po několikahodinovém škobrtání přes skály a kopce jsme za tmy dorazily na místo noclehu. Skákaly jsme radostí. Všechny jsme po únavném dni potřebovaly teplou večeři. Kámen úrazu spočíval v tom, že nám docházely zásoby vody a pramen, o kterém jsme ani nevěděly, zda není vyschlý, se nacházel asi půl kilometru od nás. Vzhledem k tomu, že jsme neviděly ani na krok, jsme vzdaly svoje pátrání po vodě celkem rychle a šly stavět stany. Spokojily jsme se tedy se studenou večeří a užily si kvalitní spánek (pro některé pouze hodinový).

Ráno jsme i přes bolest všech částí těla vstaly a šly zjistit, zda tady nějaký pramen vůbec je. Byl. Tento objev nám udělal obrovskou radost a taky přidal trochu vůle do života a cesty. Uvařily jsme si vynikající snídani v podobě ovesných kaší a těstovin z Lidlu. Za nedlouho k nám došli učitelé, plní energie a již s 5 km v nohách. Pan Svoboda zakročil a dodal nám potřebné tejpy. Sbalily jsme stany a vydaly se dál. Dlouhou úmornou cestu jsme si zpříjemnily nádhernými zvuky harmoniky, na kterou Majda uměla mistrovsky hrát. Její exkluzivní repertoár byla znělka z Pata a Mata, což bylo velmi trefné pro naši situaci. I když se to na začátku cesty zdálo nemožné a učitelé nás zarytě přesvědčovali, že se tak stát nemůže, došla nám baterka ve foťáku. Z toho důvodu jsme bohužel musely dokumentovat zbytek expedice na telefon. Nemohly bychom přece obrat svět o svoje dokonalé a nově nabrané zkušenosti. Vyplnily se nám včerejší touhy a dopřály jsme si teplý oběd, některé z nás dokonce vlastní výroby.

Po skvělém obědě jsme došly na rozcestí s velmi příhodným názvem, tedy NEBE. Díky tomu jsme pro svoji expedici vymyslely název „Nebe, peklo, ráj“. Pak jsme se konečně vrátily zpět do civilizace a udělaly si krátkou svačinovou zastávku u kaple sv. Rocha. Za krátkou dobu (a několik dalších zastávek) jsme spatřily svůj dlouho očekávaný cíl. Tančírna, místo, kde jsme měly potkat učitele. Malý zvrat však nastal, když jsme je tam nenašly. Odebrali se totiž do přístřešku o pár set metrů níže. Po radostném shledání a dlouhém rozhovoru jsme v krbu rozdělaly oheň a všichni jsme si upekli špekáčky. Když se setmělo, pomalu jsme se začali ukládat ke spánku, tentokrát mimo bezpečí stanu.

Ráno jsme se museli vzbudit v nehoráznou hodinu, abychom se včas mohli vydat na svoje poslední 3 km k vlakovému nádraží. Pro nás to byl vskutku „Ráj“. S holkami jsme si cestu v tuto chvíli zpříjemňovaly zpěvem. Takže s veselou melodií a úsměvy na rtech jsme konečně dokončily svoji trasu. Teď už jen neusnout cestou zpět domů. Opět jsme párkrát přestoupily, málem se ztratily v Olomouci a nakonec vystoupily v Novém Jičíně.

Video z naší expedice (plné úsměvných situací) je na školním YouTube. A na konec, přejeme všem dalším účastníkům, aby si užili expedici stejně jako my.

Kristýna Kovaříková a Magdalena Pešová, kvarta

.