Do ráje a zpět

Vzpomínáte na originální reportáže z Thajska v podání šílené Bridget Jonesové a sexy Daniela Cleavera? Nyní máte možnost začíst se do podobně poutavého popisu jednoho skutečně nezapomenutelného kouta světa – francouzské riviéry … V roli Bridget se o své dojmy ze školního zájezdu podělí Štěpánka, role Daniela se zhostil Radim. Nechte se unášet atmosférou léta a moře…

Š: Sedím v autobuse s další zhruba čtyřicítkou lidí. Míříme na jih Francie. Ve mně se mísí pocity nadšení a mírných obav z nadcházející dvaadvacetihodinové jízdy v této krabici na kolech.  Zprvu všichni nadšeně hovoříme mezi sebou, postupně však šum utichá, někteří hledí zadumaně z okna, jiní si tiše špitají se svými drahými polovičkami. Velkým přínosem cesty je pro mě zjištění spousty zajímavých věcí (typu kdo koho nemá rád či kdo s kým chodí). Po několika hodinách hledím s otevřenou pusou z okna, to, co vidím, mi vyrazilo dech. Panoramatický výhled na špičaté vrcholky rakouských alp. Pohlcuje mě extáze a touha utéct do hor (obzvlášť, když si vzpomenu na školu a další studentské problémy, které na týden nechávám za sebou) …

R: Mohu jen přisvědčit a tiše pozorovat paprsky zapadajícího slunce. Jen kdyby mě v kříži nebolelo. Nekonečné hodiny sezení se na mně podepsaly významnou měrou a každá dvacetiminutová zastávka na smradlavé a ne příliš vábné italské pumpě s umělou krávou na dvorku působí na mé tělo jako lázeňský pobyt. Ale musíme vydržet, vysněná destinace se již pomalu, ale jistě blíží. O spánku se nedá mluvit, z krkolomných poloh a pozic vydrží každá ne víc než pět minut, a když už konečně usínám a zavřu oči, praštím se hlavou o okno a přes dobrou čtvrtinu předlouhého autobusu se line zcela zřetelné: „Do p….e!“. Nikomu to nevadí, všichni jsme na tom podobně …

Š: „Vstávej!” dloubne do mě natěšená spolusedící. Přijíždíme na francouzskou benzínku. Máme zde za úkol nasnídat se, provést ranní hygienu a udělat ze sebe znovu lidi, jelikož dlouhá cesta některé změnila k nepoznání, že, Radime?

R: Je to tak. Ale dost o autobusu, jsme v Nice! Luxusní hotely na dohled, desítky běžců na Promenade des Anglais, a hlavně, moře. Nevím, jak vy, ale já fičím rovnou tam. Od tohoto tmavomodrého skvostu na nás doráží jemný vánek a je již cítit pohoda a volnost ve vzduchu. Všechno působí tak příjemně, konečně se nacházíme ve městě, a k tomu velmi pěkném a živelném. Po krátkém rozchodu, kdy se už někteří stačí smočit ve vodě, včetně našich nových šumperských kamarádů, jež jeli s námi, se opět setkáváme a míříme za nějakou tou vyhlídkou. Velmi povedenou, nutno dodat. Pohled na celou délku kamenité pláže, letadla vzlétající z letiště, lodičky na moři … S hrdostí v srdci můžeme na závěr naše těla zavěsit na prostorově zhotovený nápis ILoveNice a udělat vzhlednou fotečku.

Š: Ano, ano. Všichni teď mají dofoceno a odcházíme směrem k výtahu, který nás chce dovézt do zdejšího parku na kopečku. Při čekání na stroj si většina z nás uvědomuje, že vlastně chce jít po schodech (jsme sice škola intelektuálů, ale sportovní duch se v nás nezapře). Procházíme se parkem, obdivujeme cizokrajné rostlinstvo a dechberoucí výhled (vlastně téměř vždy nacházím dechberoucí výhled, když už ne na krajinu, tak na vypracovaná lýtka madam Ocáskové či Le Folgoc – všechna čest). Teď máme téměř půldenní rozchod … Prcháme do malebných uliček ulovit kus žvance a kochat se. Nakonec se téměř všichni scházíme na kamenité pláži (ne, kameny nejsou kamarádi). Navzdory varování: „Hlavně se namažte, ať nejste spálení hned první den!”, dobrá polovina z nás večer sténá na posteli, když se ochotný přítel snaží namazat rozpálené tělo krémem po opalování a ono to pořád nejde, jelikož se pokaždé onen chladivý krém začne vypařovat s chladivým „tssssss”.

R: Kdyby někdo chtěl vědět, kde jsme,  tak Hotel F1 v Antibes. Pokoje, záchody a sprchy tu mají pěkné, čisté. Ale prosím, nechoďte na toaletu moc brzy po jiném člověku. Z důvodu autodezinfekce po každé vykonané potřebě by se mohla vaše zadnice stát obětí tohoto procesu. Nový den, nový život. Po spánku, konečně hodného lidské důstojnosti, se ráno vypravujeme do Grasse, konkrétně navštívit pobočku známé parfumérské značky Galimard. Zde vidíme, jak se takové parfémy vůbec vyrábějí, a z čeho. Ze stovek vůní nám jde hlava kolem … Po velmi náročném výběru a následné koupi produktů za zvýhodněné ceny míříme do Gourdonu, malebné vesnice na jednom z typických jihofrancouzských kopců.

Š: Ach jo, zase mě zaráží, jak je ten “kýč” nádherný … Při sjezdu se ještě stavujeme u zdejších vodopádů za jedno éčko. A frčíme dál z kopce, občas se mi zastavuje srdce při prudkých zatáčkách, nebo když protijedoucí auto shazuje kamínky ze srázu. Tato cesta se stává osudnou pro našeho mladého a schopného řidiče… Kolem prosvištěl žlutý linkový autobus, narušuje intimní zónu našeho, a to až takovým nestoudným způsobem, že to odnáší naše levé zpětné zrcátko …
Avšak páni řidiči se tohoto problému zhostí s odhodlaností Pata a Mata. V srdci nosí heslo: “Co nespraví kobercová páska, spraví více pásky”.
Přijíždíme do města Vallauris, kde působil Pablo Picasso. Když jedeme do mírné zatáčky, zezadu se ozve divný zvuk … Tentokrát to schytal spodní roh autobusu o nečekaný sloupek na kraji chodníku. Znovu přichází do akce kobercová páska, autobus získal na osobitosti, moc mu sluší …

R: Jsou to frajeři, i hudbu nám k tomu pustili. Ve Vallauris jsme si důkladně prohlédli a osahali sochu „Muž s ovcí“, právě od Picassa. K večeru ve zdraví dojíždíme do Antibes a sladkou tečku za celým dnem tvoří procházka a koupání v moři. Písečná pláž, výhled na Alpy, kde místní chodí v zimě lyžovat, no prostě chillout … Po snídani za četníky! Saint-Tropez – místo luxusu, bílých polotriček a košil, jachet. Navštěvujeme tedy tu proslulou četnickou stanici (nebo alespoň plácek před ní), budovu s velkým nápisem Gendarmerie Nationale, dnes fungující jako muzeum. Poté volný rozchod, jenž se pro učitelský dozor stává téměř osudným. Po špacíru úzkými uličkami s domy stejného nátěru a prádlem zavěšeným mezi okny máme sraz. Jeden kus ovšem chybí. A nezvedá telefon. Je to tady, noční můra všech učitelek. Pátrací akci neradno riskovat, ztratilo by se nás ještě víc. A tak nezbývá než čekat a doufat, případně kontaktovat příslušné orgány. Po stresu plné půlhodině osoba doráží. „Dostane világoš“, předvídají s určitostí prognostici. Měli pravdu, filutové.

Š: Kanálové město Port Grimaud (ne, že bychom chodili v podzemí). Nastupujeme zde na loďku, která nás pomalu provádí místními vodními kanály, místo aut zde mají nájemníci krásných domků zaparkovány své výletní jachty. Celý autobus čeká, než si pár nebohých jedinců dolíže svou zmrzlinu a jedeme dál… do města filmových hvězd, jedeme do Cannes. Opět přehlídka luxusu bohatých, prestižní butiky značek Gucci, Dior, Channel apod. Jdeme se svlažit do moře, konečně zase písčitá pláž! Po odpočinku si běžíme nafotit slavný palác a dlaně celebrit otisknuté na chodníku. Mírně vyčerpáni usedáme do autobusu, zde nabíráme síly pro pestrý noční život čekající na nás v našem hotelu F1.

R: Přichází loučení. V obřím nákupáku Carrefour si účastníci zájezdu kupují poslední upomínku na toto místo. Aromatické sýry, vína označená puncem kvality, džemy, … Všechno možné i nemožné je tu k mání. Poslední večer je poslední večer, a tak učitelky mají dosti práce s úklidem lidí do vlastních pokojů. Ráno balení, odjezd, uteklo to příliš rychle. Ale čeká nás ještě jeden den a jen co naskáčeme do busu, hurá do Èze, další vesnice jako z pohlednice s pohádkovými výhledy a kamennými uličkami. Poté na příjezd příborských a šumperských gympláků čeká Monako.

Š: Tam nás vítá operátor zprávou, že volání za jednu minutu nás bude stát dobrých čtyřicet korun českých. V tomto ministátečku a daňovém ráji je vše jen na pár kroků. Charismatická výměna stráží v upnutých bílých kalhotách mě vtahuje do atmosféry monackého knížectví. Nyní je na programu Oceánografické muzeum plné nakládaných či vycpaných rybiček a dalších živočichů v horních patrech, či úžasným komplexem akvárií v podzemí. A je zavelen rozchod až do odjezdu, někteří se vydávají do víru malostátu a my ostatní milovníci moře se odebíráme na městskou pláž. Užíváme si poslední chvíle v ráji jménem jižní Francie a nostalgicky hledíme na poklidné moře …

R: Cesta zpět ubíhá rychle. Hlava se už teď živí vzpomínkami. Česká benzínka, no, čekal jsem víc než u té italské, ale asi lepší než nic … Spatřujeme rodný kraj, zelené kopečky, luhy a háje, taky tady je krásně. Hlavně, že jsme všichni živí a zdraví dorazili domů, rodičům spadl velký kámen ze srdce.

o

Chtěli bychom poděkovat hlavně jim, rodičům, kteří nám dovolili jet. Paním učitelkám, jež na nás dohlížely po celou dobu tohoto dobrodružství a neužívaly přitom zbytečného teroru. Řidičům, neboť díky nim jsme zdárně přežili jízdu na dálnicích i skrz útlé cestičky. Všem našim spolucestujícím za to, že až na pár menších výjimek neproběhlo žádné velké zbytečné drama, a že se každý snažil držet kolektiv a užít si cestu. Děkujeme všem.