Den s překladem 2022

Den s překladem je překladatelská soutěž pořádaná Filozofickou fakultou Ostravské univerzity, a to nejen pro vysokoškoláky, ale i pro žáky středních škol. Soutěžit lze v devíti různých jazycích – v angličtině, němčině, francouzštině, španělštině, ruštině, polštině, portugalštině, italštině a latině. Zatímco vysokoškoláci si text k překladu mohou vybrat sami, středoškolákům jsou pořadateli soutěže texty “předvybrány” – účastníci si pouze volí mezi textem uměleckým a neuměleckým. Soutěž je vyhlašována každoročně v září a soutěžní příspěvky je možné odevzdávat do 15. ledna.

Letošní ročník překladatelské soutěže jsem objevila díky paní učitelce Dejmkové. Jelikož jsem se zúčastnila i překladatelské soutěže v Olomouci, přeposlala mi i nabídku z Ostravské univerzity.

Rozhodla jsem se tedy, že to zkusím, za pokus nic nedám a ještě získám nové zkušenosti. Vybrala jsem si umělecký text na překlad z angličtiny, který mě velmi bavil. A i když jsem si nedávala velkou šanci na úspěch, získala jsem první místo. Velmi mě to překvapilo. Největší dík patří paní učitelce Dejmkové, která mě už čtyři roky učí angličtinu a velmi mi pomohla.

Soutěž doporučuji všem, které zajímá a baví čeština, cizí jazyky a hlavně překlad. I když se neumístíte, získáte bohaté zkušenosti, odborná porota vám vrátí váš překlad s poznámkami a po vyhlášení se koná konference a překladatelské workshopy.

Agáta Kahánková, 4.A

.

Letošní fakultní kolo překladatelské soutěže Den s překladem, které se po roční pauze způsobené covidem opět mohlo konat prezenčně, přímo na půdě Filozofické fakulty Ostravské univerzity, proběhlo v úterý 8.3.2022. Vyvrcholení celého dne se odehrálo hned zkraje dne, asi pět minut poté, co jsme se dvěma “domácími” soutěžícími usedly v zaplněné posluchárně. Obě soutěžící se, sotva dosedly, musely opět zvednout a jít si převzít ocenění za 1. místo (Agáta Kahánková) a 3. místo (Anežka Klosová) v překladu z angličtiny. Sotva jsme vydechly a vyklepaly ruce, už jsme zase tleskaly dalšímu úspěchu gypri – Martině Gajduškové za 3. místo v překladu z francouzštiny. Zkrátka a dobře, gypri opět bodovalo.

Po slavnostním vyhlášení výsledků soutěže následovala série přednášek. Jako první vystoupil Vít Kazmar z FF UK, překladatel ze španělštiny a “vyzyvatel a pokořitel” jen obtížně přeložitelných imaginativních textů argentinského spisovatele J. L. Borgese. Ve své poněkud kacířské přednášce vyslovil několik názorů, kterými prolomil různá tabu, která v překladatelském světě panují. Například že neexistuje jeden ideální překlad, tak jako neexistuje jedno jediné správné čtení textu, jedno jediné porozumění a interpretace.

Ve své přednášce použil několik zajímavých metafor spojených s prací překladatele – např. tzv. “vyměřování”, kdy překladatel zkouší dosadit za překládané slovo různá česká slova, a “vyměřuje”, jak daleko či blízko je to které slovo od významu slova v originálu.

Místa, která překladatel nepřeloží dokonale, protože si s nimi neví rady nebo jsou nepřeložitelná, nazval “nestrávenými zbytky”.

A naopak tradiční metaforu, kdy jsou nepřeložitelná místa označována za “překladatelské oříšky” označil za nepřesnou, jelikož ořech je tvrdý a na jeho rozlousknutí je mnohdy potřeba hrubá síla, zatímco u svízelných míst v překladu je tomu přesně naopak.

Následovala přednáška Tomáše Jurkoviče, který se podle svých slov už přes dvacet let věnuje nemožnému – překládání téměř nepřeložitelného japonského spisovatele Harikiho Murakamiho. Podle něj se překladatel stává badatelem snažícím se “rozluštit záhadu” překládaného textu. Překladatele dále přirovnal k detektivovi – po přeložení knihy by měl překladatel (detektiv) vědět, “kdo je vrah”.

Asi nejblíž se překladatelské praxi svou přednáškou přiblížil další řečník – Ladislav Nagy, překladatel z angličtiny, přednáškou nazvanou Proměny překladatelské praxe v novém tisíciletí. Zmínil například, nakolik se od počátku nového tisíciletí změnily podmínky, za kterých se dnes překládá – zatímco dnes je znalost angličtiny v české populaci rozšířená natolik, že plynule mnozí hovoří už na základní škole, Jan Zábrana, jeden z nejznámějších a nejuznávanějších českých překladatelů z angličtiny 20. století, mluvit plynule anglicky nikdy neuměl.

V přednášce také zaznělo, že na rozdíl od angloamerické kultury, ve které se jinojazyčná literatura téměř vůbec nepřekládá a čtenáři si tak musí “vystačit” s tím, co je napsáno v angličtině, česká kultura je silně překladová a do češtiny se překládá velká část celosvětové knižní produkce.

Asi nejzajímavější část přednášky nakonec tvořila diskuze vyvolaná dotazy posluchačů. Mimo jiné v ní zaznělo, že knihy, které se do češtiny překládají a následně se dostávají na pulty českých knihkupectví, jsou často ty, které ve světě získají nějaké literární ceny. Např. Nobelovu cenu za literaturu, o které se ví, že je to cena částečně zpolitizovaná, že výběr oceněných je často podřízen aktuální politické a společenské situaci, náladě, preferencím. Pro českého čtenáře to znamená, že mu není předkládáno (a překládáno) to literárně nejhodnotnější, ale to, co zrovna souzní se společenskou objednávkou.

Z řad publika také padl dotaz na budoucnost překladatelského řemesla, zda práci překladatele v budoucnu nenahradí výkonné překladatelské softwary. Odpovědí na to bylo, že tyto překladatelské nástroje mohou práci překladatele značně ulehčit a zrychlit, ale, zatím, ne zcela nahradit.

Padaly i skeptičtější názory typu “k čemu vlastně překládat, když už skoro nikdo nečte?”. Abych ale zakončila tento text na optimističtější notu, když jsem se rozhlédla po velké posluchárně zaplněné mladými lidmi, kteří dobrovolně přijeli mnohdy z téměř opačného kouta republiky (z Brna, Tábora, Českých Budějovic), aby dopoledne strávili bádáním nad situací na českém knižním trhu a odpoledne pitváním soutěžních textů, řečeno slovy klasika “všechno tak černě zas nevidím”.

Mgr. Zuzana Dejmková, vyučující Aj

.