Cyklodofe Pobečví aneb Jak přežít tři dny na kole na konci října

9. října – Velký den startuje!

Ráno jsme se všichni sešli před školou coby bandička nadšených, ale zároveň lehce vyděšených cyklistů. Paní Ocásková nám na začátku zapečetila mobily (fakt pravda – žádné selfie na trase), a pak jsme dostali různé instrukce a nabídku ubytování v kempu. Tehdy jsme ještě netušili, že bude mnohem víc překvapení! Určili jsme si vedoucí skupin, pan Dejmek nám rozdal mapy a bylo jasno – devět statečných vyráží na dobrodružnou cykloexpedici.

.

První zastávka – Hodslavice

První problém? Jeden z nás píchl kolo. Naštěstí se nám to podařilo opravit, i když jsme byli chvíli na vážkách, jestli nebudeme muset dál pěšky. Nakonec jsme dojeli do kempu, kde nás přivítal místní pes, který rozhodně nepatřil mezi vítací typy. Štěkal, jako by nás všechny měl na seznamu. Spíš jsme si mysleli, že to je začátek nějaké strašidelné historky.

Postavili jsme stany a snad dvě hodiny „šéfili“ na ohni hamburgery. Úžasná bašta, nicméně to kuchaření pomocí toho, co jsme našli, byla pěkná fuška. Kolem deváté jsme šli spát – po celodenní jízdě jsme byli už docela unavení, a navíc bez mobilů…

.

Druhý den – Ranní ptáče chytí déšť

Ráno nás vzbudila paní Ocásková do nového dne, který jsme nechtěli. Pořád bez mobilů, zato se super deštěm. Po hodině balení stanů (ale co, čas je relativní) (poznámka učitelů: balili se tři hodiny) jsme se vydali na cestu. Směr: Valašské Meziříčí! A samozřejmě – prší pořád! Nicméně cyklostezka to byla hezká a když už to vypadalo, že pršet nepřestane nikdy, přestalo. Tak jsme si to užili.

Před Hranicemi jsme našli most a rozhodli se odbočit na hrad Helfštýn. A co se nestalo? Naší skupině se podařilo tu záludnou odbočku úplně přejet. Tak jsme tedy pokračovali do města, kde jsme si uvědomili, že asi úplně nevíme, co tam vlastně děláme. Naštěstí jsme se zeptali pár místních, a jak se říká, „mapa nikdy neklame“ – no, možná trochu klamala, ale našli jsme cestu zpět!

Cesta do Týna nad Bečvou byla bez větších komplikací, až na fakt, že po vyjetí opravdu velkého kopce na hrad jsme si říkali, jestli nás někdo nechtěl přivést do nějaké cyklistické pekelné zóny. Na hradě nás čekali učitelé, kteří vypadali, že si docela oddechli, že jsme to přežili. Po práci zadané panem kastelánem (hrabání listí, sekání dřeva, plení nádvoří) jsme se rozhodli uspořádat gurmánský večer s hermelíny u ohně. A tak jsme seděli kolem plamenů, povídali si a užívali si tu příjemnou atmosféru (pořád bez mobilů, ale už jsme si asi zvykli nebo co). Noc strávená na jižní hlásce hradu pak byla odměnou za všechny ušlapané kilometry i odvedenou hradní práci.

.

Třetí den – A je to tu, poslední!

Třetí den jsme už byli zkušenější. Tentokrát se nám podařilo vyrazit o pár chvil dřív, než z nás učitelé dostali infarkt (ne že bychom byli rychlejší, ale aspoň jsme měli pocit, že to není úplně tak hrozné) (poznámka učitelů: bylo to hrozné).

Hledání cesty z Hranic do Bělotína pro změnu málem přivodilo infarkt nám, nicméně malá mapa se špatným rozlišením (děkujeme, pane učiteli Dejmku) nás nakonec přece jen zavedla tam, kam měla, A v podobném duchu „pokus omyl“ jsme skutečně dorazili až do Nového Jičína – nevíme, koho to překvapilo víc – zda nás či učitele. Zapnuli jsme si mobily (hurá) a jeli domů. Tohle by se nejspíš dalo opakovat, tahle výprava!!!

Zuzka, Vanda, Kuba a Jeník, bronzoví dofáci ze sexty

.

.