Bronzová expedice DofE 29.9. – 1.10.2020
Jednoho chladného dne jsme se probudili a… věděli jsme. Konečně nastal den D. Když jsme po vysoce náročné cestě absolvované jen s minimálním použitím našich chodidel dorazili na místo počátku naší výpravy, ihned jsme pocítili radost v duších, vyšli s úsměvem na rtech. Po pár kilometrech, jež ho ze rtů stihly smýt, jsme dorazili ke staré zřícenině a zde jsme s radostí sundali naše batohy. Právě tady jsme měli být dvěma ostřílenými profesionály poučeni o věcech, bez nichž bychom v drsném terénu přežili jen stěží. O věcech jako pláštěnka. O věcech jako orientace v terénu. O věcech jako je hořák a voda. Měli jsme vytáhnout buzolu a mapu, leč zjistili jsme, že nikdo z nás není jejím vlastníkem. Jen těžko jsme v tu chvíli potlačili myšlenky na ubohou smrt hluboko v temných lesích, ovšem jako záchrana přišel nápad orientovat se podle slunečního svitu. Pohlédli jsme na sebe, poté na nebe a zřeli jen tmavá mračna. Naše pýcha nám však nedovolila vzdát dobrodružnou výpravu a dát najevo strach o svůj život, jakkoliv byl opodstatněný. Hrdinně jsme překousli i informaci o nedostatku vody a hořáků na připravení našich pokrmů, jež měly být jedinou a hlavní útěchou v dešti a zimě, kterou nám bylo dáno snášet. Což o to. Vyrazili jsme. A šli. A trmáceli se. A klopýtali. Voda docházela. Těžká nálož na zádech si vybírala podobně těžkou daň, nebyly ojedinělé ani kritické pády, při nichž se každému zastavil dech a nikoho by ani nenapadlo klátit se k zemi smíchy. A voda docházela. Po několika hektických hodinách jsme konečně dorazili na první hostinné místo. S neskonalou radostí jsme nalezli vodní pramen – voda byla průzračná, jen sem tam v ní plavalo nějaké to listí a stvoření, jejichž existenci jsme vědomě popírali. Ke spánku jsme se měli uložit vedle dvou opuštěných vil. Jakožto dobrodruzi, kteří se nezaleknou jen tak něčeho, jsme se, sic ve sníženém počtu, vydali na průzkum. Věci, jež jsme tam nalezli, nejsou popsatelné pouhými slovy…
Během náročné tvorby večerního pokrmu došlo ke ztrátě. Krmivo jednoho z dobrodruhů bylo kvůli lehkému opaření vyklopeno do hlíny. Naprosto samozřejmě padly návrhy, aby čínská polévka byla snědena, leč bláto a kamení skřípající pod zuby v každém soustu nakonec všechny odradilo. Pokrm jsme s polknutím slz ponechali svému osudu v blátě. A během prvního ranního průzkumu se tam již nenacházel. Nejprve jsme měli podezření na některého z oněch dvou ostřílených profesionálů, ale nakonec jsme raději přijali myšlenku, že jsme poskytli službu místní zvěři. Ráno jsme došli ke starým opuštěným Jánským koupelím. Samá rozmlácená okna, spadlé stropy, rozpadlé schody, prokopnuté dveře… Neodolali jsme. Muselo se na průzkum. To ty naše dobrodružné povahy. Opět ve sníženém počtu. Onen snížený počet na nás dobrodruhy po dobu celé nebezpečné hodiny velmi rozladěně a velmi nerad čekal. Ale my dobrodruzi, my jsme byli uchvácení a fascinováni. Asi po hodině, když jsme se konečně slitovali nad naším sníženým počtem, jsme se vydali na cestu ke druhému útočišti. K večeru jsme zde opět prokázali naše hrdinské schopnosti během asi jen tří hodin rozdělávání ohně. Byli jsme mokří takřka až na kost, a dřevo by na tom bylo podobně, jen kdyby však mělo kosti. Nesoucítili jsme s ním ale ani za mák, když se konečně proměnilo v popel. A doba mezi tím nám poskytla dostatek tepla na to, abychom připravili lahodný pokrm. Nikdo nebyl následující den přílišně nakloněn vstávat v nekřesťanských šest hodin ráno, jako dobrodruzi jsme však museli přinášet oběti. V urputném dešti s těžkým nákladem jsme se trmáceli do kopců. A tam. Tam byl konečně náš cíl. Zámek se rýsoval v mlze…
expediční tým sexty
