Stříbrná expedice DofE – Rakousko 2021

Všechno začalo v rakouské vesničce cestou na ferratu v Raxalpe, na kterou jsme se těšily, ale také se jí obávaly nejvíce. Začátek byl pozvolný a po hodině a půl stoupání lesem jsme dorazily pod velkou skalní stěnu. Ten pohled nahoru a myšlenka, že tady pokračuje naše cesta, nám lehce sevřely žaludek. Nejdříve jsme se navlékly do kompletního ferratového vybavení. Nikdy bych neřekla, že obléct si ho, bude větší oříšek, než samotná ferrata. Ono totiž vůbec není těžké si ho obléct naopak a zamotat se do něj více, než do goniometrických funkcí v hodinách matematiky. Kdo by se taky vyznal ve všech těch popruzích. Následovalo krátké proškolení jak se pohybovat na ferratě a hurá na první metry. Krátký úvod na zkoušku a před námi stál mnohametrový kolmý žebřík. Kdo by si pomyslel, že lezení po žebříku dá tak zabrat. Následoval první kolmý skalní úsek, kde najít správnou oporu pro nohy je občas trochu loterie. I když jste zajištění karabinami, je pohled dolů na první desítky a stovky metrů pod sebe adrenalinovou záležitostí. To jsme ještě nevěděly, že budeme vzpomínat, jak snadný začátek to byl. Další části ferraty byly těžší a těžší. Žebříky přes převisy a cesta ve skalní spáře, kde je skála stále mokrá. Byl to náročný úsek, a když vám občas uklouznou nohy a vy visíte jen za ruce, je o zábavu postaráno. Po třech hodinách připoutání ke skále jsme všichni zdolali vrchol Preinerwand-kreuz.

Nocovaly jsme na luxusním tábořišti, ve kterém nechyběla ani sprcha v týpí. Netušíc, že se na nás valí vichřice, jsme zde složily křídla. Těžko říct, jestli nás dříve vzbudil pád předsíňky stanu na pana učitele Svobodu a pana Konupku, nebo jejich nadšená slova „Jak jste ten stan stavěly!?“, po kterých nešlo dělat nic jiného, než se smát. Sranda nás nepřešla, ani po hodině, kdy se za hlasitého zvukového doprovodu zlomila jedna z tyček, protrhla stan a ten záhy ležel na nás. To pak přestalo bavit opravování stanu i pana učitele a s rozhodnutím „jdeme spát,“ jsme znova ulehly do spacáků a to samozřejmě zavaleny stanem od hlavy až k patě. K naší radosti pomohlo především to, když jsme se ráno vzbudily a zjistily jsme, že všechny ostatní stany zůstaly neporušené a i slunce se nám sarkasticky vysmívá od ucha k uchu. A tak začal náš další den Stříbrné expedice DofE.

Po zběžné kontrole našich batohů, během které mi pan učitel zabavil „zbytečný“ deštník (kdyby tak tušil, že pod dalšími vrstvami by našel třeba Rubikovu kostku nebo dílo Shakespeara), nás opustil, aby mohl svou drahocennou p**** (… pastu, zubní pastu) vyvézt lanovkou (to ještě nevěděl, že lanovka na vrchol jezdí jen v zimě:)), a na nás čekala první zkouška – před námi, nebo spíše nad námi, se rýsoval vrchol Schmittenhohe, 1200 metrů stoupání, a tak jsme se s holkami odebraly směrem vzhůru s naším zpěvem, ze kterého musel pravděpodobně ohluchnout každý kolemjdoucí (a to jediné štěstí, že nerozuměli, o čem zpíváme, těžko říct, co by řekli na Šrouby a matice). Po čtyřech hodinách jsme se konečně blížily k hřebeni, ale stále nám do cíle chybělo daleko. A pokud jsme si myslely, že dojdeme za světla, tak jsme byly pěkně daleko od pravdy. Do cíle jsme dorazily až po desáté hodině večer a v momentě, kdy jsme postavily stany, se z nebe spustil déšť.

Další den začal údajně nádherným východem slunce, kvůli kterému by mě ale nikdo z tepla spacáku nedostal. Túra byla poněkud odpočinkovější, celý den jsme šly po horizontu a zdolávaly jeden vrchol za druhým. Sluníčko svítilo a Alpy kolem nás ukazovaly jenom to nejlepší. Ledovce na nejvyšších vrcholech, dlouhé linie horských štítů a vesničky hluboko pod námi. A i když nás po cestě potkaly kapky deště, tak to bylo jen krátké zpestření expedice. Za chvíli bylo zase krásně a tak jsme mezi všude přítomnými stády dobytka a koní postupovaly k cíli. Ideálnímu místu pro pozorování Perseid. Pan učitel ho ale obloukem obešel se slovy: „Mezi krávami spát nebudu“… a já teď přemýšlím, jestli myslel nás, nebo čtyřnohé obyvatele ohrady, ve které jsme se zrovna nacházely. Mohly jsme si tady udělat krásnou hostinu na čerstvém vzduchu a taky pozorovat překrásný výhled na nebe zalité hvězdami.

Poslední den neznamenal pouhou cestu z hřebene dolů, ale také možnost otestování gravitace na silné ranní rose a to pádem do jediné bažiny, kterou jsme potkaly…. Že ano, pane učiteli? Tato pěšina měla i své lepší stránky a to překrásnou koňskou rodinku, která nás uvítala těsně před cílem a aspoň nám udělala dobrý dojem, že ta jablka jsme netahaly celou expedici na zádech zbytečně :-).

Video z expedice

Zuzana, Martina, Kristýna a Kateřina (holky ze septimy)

.