S DofE přes Orlické hory

Na naší DofE expedici, kterou jsme připravovali opravdu hodně dopředu, jsme nakonec neodjeli všichni. Přesto se velice vydařila. Jako nováčci v DofE jsme nevěděli, jak se nám s batohy půjde, jestli se vlezeme do stanů, nebo jestli to vůbec ujdeme. Do prvního vlaku jsme nastoupili plni očekávání a napětí. Po prvním přestupu opatrné pocity vystřídala dobrá nálada. A v Žamberku jsme naši expedici slavnostně zahájili.

Po asi dvou stech metrech pochodu jsme si uvědomili, že to asi nebude úplná sranda, ale dobrá nálada vyhrála. Čím déle jsme šli, tím více jsme se vzdalovali civilizaci.

Blížilo se odpoledne a stoupající horko jsme naštěstí přestáli schovaní v lese. Po několika dalších hodinách pochodu se na některých členech výpravy pomalu, ale jistě, začaly projevovat lehké známky únavy. Proto jsme udělali delší zastávku, na které jsme načerpali novou energii. O několik desítek minut později jsme se potkali s panem Svobodou. Jeho široký úsměv nás vítal na náměstí v Rokytnici s tím, že jsme ve dvou třetinách cesty, z čehož jsme byli přímo nadšení. Poblíž jsme našli vodní pramen, ze kterého jsme si doplnili zásoby vody. Po delší chvíli jsme narazili na majestátní bunkr, kde bychom mohli přespat, ale jelikož jsme nemohli dovnitř, tak jsme se rozhodli přenocovat jinde. Došli jsme k tvrzi Hanička a tam jsme konečně rozložili stany. Když nám po nějaké době došlo, že potřebujeme vodu, šli jsme přefiltrovat tu, která náhodně tekla z lesa poblíž tábořiště. Naší první večeří byly špagety s boloňskou omáčkou, velice se nám povedly. Po vydatné večeři jsme se uložili ke spánku.

Druhý den jsme se ráno probudili do krásného slunného rána. Na snídani byla kaše, která nás plně zasytila. Sbalili jsme stany a ostatní věci a kolem deváté hodiny ráno jsme vyšli. Obešli jsme si pár dalších bunkrů a vydali se na hřebenový přechod. Po cestě jsme se zastavili na Anenském vrchu, na tamní rozhledně. Výhled to byl opravdu velkolepý, konečně jsme viděli, kam vlastně jdeme. Cesta byla vyčerpávající, ale díky pozitivnímu naladění jsme bez problému kráčeli na místo našeho druhého přespání, čímž byl nejvyšší vrchol Orlických hor – Velká Deštná. Na obědovou pauzu jsme se zastavili na Pěticestí, kde jsme objevili pramen a vypotřebovali značnou část zásob toustového chleba. Také zde vznikla legendární pochoutka „toust, salám, Májka a jako třešnička na dortu se na vrcholu vyjímal kousek párku“. Nazvali jsme ji “Masová bomba”, a už jen čekáme, kdy se nám na patent ozve nějaká z michelinských restaurací, aby mohli mít naši pochoutku v nabídce. Poté, co jsme tyto nově vytvořené delikatesy dojedli, vydali jsme se opět na cestu k Velké Deštné. Na vrcholu nás čekal, opět vysmátý od ucha k uchu, pan Svoboda, který nás vítal a divil se, proč jdeme tak „pozdě“, že nás už asi čtyři hodiny čeká, což nám náladu velmi zlepšilo:). Asi půl kilometru pod vrcholem je pramen, takže jsme šli další kilometr pro vodu, abychom si mohli uvařit. Zlákala nás nedaleká chata na občerstvení, které se neprodávalo, ale chata byla otevřena, a tak jsme se rozhodli uvnitř přespat. Rozhodnutí podpořilo i to, že se venku zvedl silný vítr a začalo pršet.

Část výpravy se rozhodla, že přespí ve stanu, protože ho přece nenesli celý den zbytečně. Proto jej nedaleko chaty postavili. Přes obtíže s větrem se jim to po nějaké době podařilo a vítězně přišli dovnitř, kde jsme vařili večeři. Naši šéfkuchaři pro nás připravili opět jen samé pochoutky, již tradiční špagety s boloňskou omáčkou. Navíc ještě instantní polévky. Každý si ji snědl po svém, někdo s horkou vodou a někdo ji měl místo balíčku s chipsy.

Dojedli jsme a domluvili se, že ráno vstaneme na východ slunce. Uložili jsme se ke spánku, někteří do stanu a někteří do chaty.

Po probuzení jsme vyšli směrem k rozhledně na Velké Deštné, odkud jsme pozorovali východ slunce. Potom pro vodu a opět snídaně v podobě kaše. O asi hodinu později jsme se rozloučili s Velkou Deštnou a vyrazili dál. Prvním vrcholem dne byl Šerlich, česko-polská hranice a Masarykova chata. Z Šerlichu jsme sešli dolů do údolí, kde jsme se u řeky Bělé na menším paloučku naobědvali. Poté už jsme si mysleli, že jdeme do finiše, ale byla to chybná úvaha. Po tom, co nám naše navigátorka sdělila, že máme jít nahoru po sjezdovce, jsme mysleli, že vypustíme duše. Po chvíli nadávek a supění s těžkými batohy jsme se vyškrábali na vrchol sjezdovky. Odtud jsme již jen kousek klesali po Kačenčině pohádkové stezce, až k přístřešku, u kterého na nás čekal opalující se pan Svoboda. Po nějaké chvíli odpočinku jsme se šli podívat ke kostelu svatého Matouše, kde jsme našli samoobslužný bar. Prohlédli jsme si vnitřek kostela a vrátili jsme se zpět. Rozhodli jsme se, že ukončíme naši expedici, jelikož už jsme splnili, co jsme potřebovali, a protože jsme si chtěli něco dobrého koupit v samoobslužném baru. Po přibližně hodině se nás pan učitel zeptal, jestli nechceme přespat v kostele, že se zkusí zeptat majitele. Samozřejmě část výpravy zůstala spát ve stanu, protože ho přece nenesli zbytečně. Kvůli dešti jsme se urychleně přesunuli do kostela, kde jsme si nachystali v podkroví věci na spaní a po večeři jsme ulehli ke spánku. Kapky deště bušící na střechu kostela nás ukolébaly ke spánku.

Na snídani zase kaše, ale to nevadí, protože dnes jedeme domů.

Došli jsme na autobusovou zastávku pod kopcem v Deštném. Když nám ujel první navazující spoj a my zůstali trčet v lese u rybníka, podařilo se nám stopnout autobus, který nás zavezl na nádraží.

Naši expedici bych označil za velice vydařenou. Všichni přežili, nikdo se neotrávil a myslím, že jsme si to všichni užili. Já osobně se již těším na naši stříbrnou expedici, na kterou doufám pojedeme ve stejné sestavě jako tentokrát.

Pokud Tě, ano, Tebe, cokoliv z tohoto textu zaujalo, tak DofE je tady i pro Tebe.

Podívej se na naše video z expedice. I to je #DofE.

Daniel Koleček, kvarta