Bronzová DofE expedice v Beskydech

Sluníčko konečně po dlouhých zachmuřených měsících vysvitlo a my po dlouhých prosezených dnech za počítačem můžeme vyrazit ven. Jak nejlépe takové dny využít? Samozřejmě, že vzít 16 kilové batohy a jít 35 km byla naše první myšlenka! Tak tedy já, Anička, Agi, Bára, Naty a Viky jsme se vydaly splnit si bronzovou DofE expedici.

Start naší expedice byl v obci Mosty u Jablunkova, kde jsme se dostaly vlakem z Příbora s přestupem v Ostravě na Svinově. Dvouhodinovou cestu jsme si zkrátily vyprávěním historek z dob, kdy chodit do školy neznamenalo zapnout počítač. Když jsme vystoupily z vlaku, šťastné, že jsme konečně zde, nám začalo lehounce poprchávat. Kdo mohl, rychle vytáhl pončo a bezstarostně šel dál. Vlastně i ten, co si pončo nevytáhl, protože káplo 6 kapek a déšť zmizel.

Hned na začátek nás čekala nejtěžší část naší trasy. Stoupání. Jelikož jsme šikovné sportovkyně, vylezly jsme to hravě a po cca 3 hodinách jsme se zastavily na oběd. Poctivě jsme každá vytáhla nějakou specialitu přivezenou z domu. Správný horal neotálí a hned jak jsme dojedly, tak jsme se vydaly znova na cestu. Než jsme dorazily na místo, kam jsme složily naše hlavy, uběhlo pár hodin, pár menších kopců, hodně bláta a občas sníh, ale dorazily jsme živé a zdravé na Muřinkový vrch. Postavily jsme stany a začaly připravovat večeři. Mrznoucí prsty na nohou jsme zahnaly dezertem v podobě marshmallows se sušenky a čokoládou. Ještě než jsme šly na kutě, zahrály jsme (ne)rychlou hru prší.

Ráno jsme si trochu přispaly, ale ztracený čas jsme dohnaly a vydaly se opět na cestu. Tentokrát jsme šly příjemným lesem a kochaly se krásnou přírodou kolem nás. Hlavně jsme sledovaly, jestli na nás odněkud neběží medvěd. Po červené stezce jsme pokračovaly. Sem tam jsme mírně stoupaly, ale převážně jsme chodily po milé rovině. Teda tak milé, jak lesní cesta plná kamení, kořenů a sněhu může být. Celou naši cestu jsme vzorně dokumentovaly na foťák, který nám byl poskytnut. Oběd jsme si snědly v osadě Bílý Kříž, kde jsme taky nabraly síly a vodu ze studánky. Nadšeně jsme se poplácaly po zádech, že jsme ušly větší část trasy. Už nám zbývalo klesání po asfaltce k místu, kde budeme spát.

Při malé pauze jsme si stihly rychlý strečink. Nakonec jsme spaly jinde, než jsme plánovaly, a nocovaly jsme na malebném ostrůvku obklopeném stékajícími říčkami se studánkou pár kroků dál. K večeři nám Agi připravila perfektní instantní těstoviny a jako hlavní chod jsme si opekly hermelíny s domácím chlebem, který donesla Viky. Na večer k ohni nám Barča, Anička a Naty zpívaly sladké tóny známých trampských písní. Samozřejmě všechno se dělo za stálého dokumentovaní. Usínaly jsme spokojené, protože bylo skoro o 10 stupňů víc než předešlou noc.

Ráno jsme sklidily tábořiště a rychlým krokem vyrazily na cestu. Čekalo nás posledních pár kilometrů. Zpívaly jsme a přemítaly nad tím, co jsme asi všechno ztratily. O 6 km později jsme byly na konci. Obec Bílá – nám všem známá a milovaná. S radostí jsme se dopotácely jen s menšími puchýři. Už nám nezbývalo nic, než jen odpočívat a vyčkat na autobus.

Jasmína Tarabíková, sexta