Bronzová expedice DofE, 8. – 10. 6. 2020

Dne 8. 6. 2020 jsme s holkama započaly naši závěrečnou “zkoušku” bronzové úrovně v programu DofE. Z důvodu karantény se nám termín cvičné a ostré expedice posunul, ale konečně jsme mohly vyrazit. Trasa expedice byla naplánovaná ze Svatoňovic do Hradce nad Moravicí, což je 35 kilometrů. Hned ze začátku jsem zjistila, že pravidlo „méně je někdy více” je v tomto případě zlaté. Asi třikrát ještě předtím, než jsme vůbec dojely vlakem do Svatoňovic, jsem si musela srovnávat batoh, protože byl nehorázně narvaný a vše z něj padalo za pochodu. Nakonec se mi to s nemalou pomocí ostatních podařilo nějak zorganizovat, dojely jsme do Svatoňovic a mohly vyjít. Nejdřív jsme se tedy všichni vyfotili, asi pro srovnání „před” a „potom”. Začátek chůze nebyl nic hrozného, samozřejmě bláto bylo otravné, nezvyk nosit takovou váhu na zádech se projevil a boty jste si zavazovat fakt nechtěli, ale jinak se to dalo. Šli jsme, zatím ještě s pány učiteli, přes Kružberk, kde jsme si mohli všichni prohlédnout krásnou přehradu, poté jsme už zamířili více do lesních cest. Na jedné z nich jsme se všichni dohodli, že se od učitelů odpojíme a projevíme i trochu našeho úžasného orientačního smyslu. Ale, co si budeme, sice nešli s námi, ale pořád před námi, takže jsme je zatím stále slepě následovaly s oddechem, jaká je to brnkačka, což se ovšem brzy mělo změnit. Konkrétně v moment, kdy nečekaně zahnuli do hospody na oběd. Pěkná podpásovka. My tam samozřejmě nemohly, takže jsme musely jít na vlastní pěst dle plánu, ale zvládaly jsme to překvapivě dobře. Cesta plynula, my se více sbližovaly povídáním, cíl prvního dne se blížil a zde se také blíží kámen úrazu. Mapa ukazuje tábořiště, ale my vidíme jen prázdnou louku a dvě cesty před sebou. Teoreticky bychom tu už měly být, ale tak, mapy přece nemůžou ukazovat přesně, že? Jen tak pro informaci, tato situace nastala před druhou odpolední hodinou. Tudíž jsme šly dál, cestou nahoru, okolo nějakých pánů. To byl pokus první, ze kterého sešlo hned, když jsme slyšely hlas spolužačky Nikol „Holky, když přistoupíte zde a podíváte se dolů, zažijete nepříjemný pocit.” Tu větu jen tak nezapomenu. Co, že se tam dole nacházelo? Červená značka. Dle které jsme měly jít. Tudíž znovu okolo pánů dole, ti už se mírně usmívali a sdělovali nám, že červená je tamtudy. Jenže jsme cílové místo prvního dne přešly o cca 2 kilometry, když jsme došly k dvěma rozpadlým domům. Tudíž znovu cesta zpět, tentokrát i s prosbou o pomoc u již zmiňovaných, kteří se už pobavením na náš účet netajili. Ale ve výsledku i oni byli bezradní, žádné tábořiště v nejbližším okolí vidět nebylo, a tak jsme se vrátily zpět k původní louce, prošla paní, my se jí zeptaly, zase bez pomoci. A tak jsme čekaly na příchod učitelů. Poté jsme se krásně dozvěděly, že ta louka je to tábořiště, jen tam prostě tento rok nic, co by tábořiště připomínalo, není. To bylo ve čtyři hodiny odpoledne. A jelikož jsme ty dvě hodiny nechtěly ztratit zbytečně, tak jsme aspoň, trochu na truc, místo určené ke spánku změnily a šly k těm rozpadlým barákům. Znovu. (Bylo to první z našich mnoha dobrých rozhodnutí.) Zbytek večera už naštěstí takovýto průběh neměl, utábořily jsme se, zašly pro vodu, našly naši první (a bohužel poslední) kešku, na večeři si uvařily tortillu se zeleninou a tofu, které bylo překvapivě lepší, než bych čekala, a šly spát. Druhý den jsme vstaly a s mou „spolubydlící” Aďou si šly vyčistit zuby, a to bych nebyla já, abych se u toho nezranila formou prsknutí pasty do oka. Cca půl hodiny se mi fakt úžasně mrkalo. Ale odhodlání a nadšení jsme ani jedna neztrácely, nasnídaly se, a byly připravené vyrazit. Učitelé vyrazili již dříve, a tak jsme zůstaly nadobro samy. Kilometr-dva jsme možná na začátku blouděním zase ztratily, ale pak jsme to nějak zvládly a šly kupředu. Procházely jsme okolo opuštěných Jánských koupelí, které, mimo jiné, byly součástí třetí říše a užívaly se jako zajatecký tábor, což dokazovaly narážky na Adolfa Hitlera a německé nápisy nasprejované na různých místech tohoto komplexu. Mimochodem, na toto místo mám v plánu se vrátit znovu s kamarády, až tak mne zaujalo. Dále jsme šly zase přes lesy, což už bohužel tak veselé nebylo, tedy pro mě, jelikož kopce nejsou má silná stránka. Ale, jak jinak, jsme to opět zvládly a zvesela pokračovaly dál po červené stezce. Například jsme si zkusily i trochu horolezectví, jelikož jsme musely (ano, i s těmi těžkými batohy) vyšplhat různé úseky skal a příkrých svahů, kde byl pod námi hluboký sráz a řeka. Bylo to kluzké, prudké a celkem nebezpečné prostředí, kdy se vám země doslova mohla propadnout pod nohama a vlastně do dneška se divím, že jsme to zvládly poněkud rychle a bez větších zádrhelů, za což jsem samozřejmě vděčná. Za touto mírně náročnou cestou se nacházelo Podhradí, kde se nám ulevilo, protože byl čas pauzy a cíl našeho druhého dne byl na dosah. Mimochodem se zde nacházel i další z našich neúspěšných pokusů najít kešku, tento konkrétní pokus nám zabral cca 45 minut, ale přijde mi zbytečné to zmiňovat, jelikož jsme hledáním kešek strávily denně několik hodin a nic zajímavého se během toho neudálo. Na Podhradí jsme došly na místo srazu s učiteli, což byla nějaká hospoda, jediný záchytný bod v tomto zapomenutém konci světa. Už nás tam oba čekali. Poté jsme se vydaly k místu, kde jsme se měly utábořit. A to bychom nebyly my, kdybychom to místo bez problémů našly. Ale tentokrát jsme věděly, že kvůli takové kravině nemáme stresovat a našly si místo nové, a musím i říci, že lepší. Byl přímo úžasný pohled, když jsme sešly velký sráz a čekal nás pohled na kamenné ohniště, kde byla možnost se usadit a dokonce tam měli i kamenné stolky, opracované dřevo na podpal a krásný rovný prostor s trávou, kde se vám stan rozloží jedna báseň. Bylo to jako z pohádky, komu by se odsud chtělo odejít a hledat původní místo určené k přespání? Tudíž jsme si založily oheň, což nám šlo fakt dobře, vůbec jsme zakládáním ohně nestrávily tak dvě hodiny… no, fajn, nakonec jsme musely použít takový „plamenomet”, utvořen pomocí hořící zápalky a repelentu, ale hlavní je, že se povedl. Na večeři jsme si daly těstoviny s omáčkou, což bylo asi nejlepší jídlo za celou expedici, zahrály si slovní hru, dávaly si hádanky a po příjemně stráveném večeru se uchýlily ke spánku. A tu nás čekal třetí den a také poslední. Časně jsme vstaly i vyšly, cesta byla vesměs jedno a to samé, pár pokusů o nalezení nejspíše neexistujících kešek, nějaké to váhání o cestě, kudy se vlastně vydat a najednou jsme potkaly učitele, takže jsme se k nim přidaly a šly s nimi až do Žimrovic, kde se opět odpojili zpříjemnit si cestu vychlazenou kofolou a nejspíše i nějakým dobrým jídlem. Přiznávám, mírný náznak závisti u mě byl, ale statečně jsme všechny pokračovaly dále. Protože ten hlavní a konečný cíl, Hradec nad Moravicí, se nacházel jen cca 3 kilometry od nás, a to člověka dokázalo hodně povzbudit. Bohužel byl před tímto úžasným městem i pořádný kopec, že ano. Ale jakmile jsme došly k zámku, věděly jsme, že máme vyhráno. Odtud to už vážně byla brnkačka, tedy pro mě až tak ne, jelikož mi bylo mírně blbě, ale jinak už to byla celkem super cesta. V cíli jsme už vlastně teoreticky byly, jen jsme se potřebovaly dostat k nádraží, což už bylo jako nic. 10 minut od něj nás dohnali i učitelé a všichni jsme v pořádku a s úlevou došli, rozloučili se a ukončili celý tento, napohled drsný, proces, který ale při nejmenším mně dal hodně, jelikož takovouto dlouhou cestu bez mobilu, s těžkým batohem, stanováním atd… jsem zažila poprvé, a nemůžu se dočkat, až to zažiji znovu. Zážitek, jako je tento, vám nikdo nevezme, ještě když víte, že je to ukončení půlročního snažení (tady o tom píši). Toto by bylo asi vše k mým pocitům nejen z expedice a těším se opět za půl roku, protože to by nás měla čekat expedice stříbrná. Ale jsme zkušenější a stříbrná expedice bude jistě brnkačka.

video z expedice na Youtube

Nela Maloňková, 2.A

o