Jak jsem absolvovala lyžařský kurz na Bílé 2019/2020

Je neděle 15:10 a my i s třídou 1.A odjíždíme na lyžák. Krásný slunečný den. Slunce hřeje a kolem je cítit nadšení a nedočkavost. Každý má spoustu věcí, což mě velmi překvapuje, protože jsem si myslela, že budu jediná. Autobus se rozjíždí a týden bez učení může začít.

Cesta je dlouhá, ale zábava v autobuse je v plném proudu. „Vysoký jalovec, vysoký jako já…,“ ozývá se z předních sedadel. I já se přidávám ke zpěvu, ale při tom sleduji přírodu, kolem které projíždíme. Od odjezdu z Příbora se počasí opravdu změnilo. Když jsme odjížděli, bylo krásně, ale čím více jsme se přibližovali našemu cíli, tím více pršelo. „Už se musíme opravdu blížit,“ pomyslela jsem si, když jsem uviděla první náznaky sněhu. A opravdu, před námi se objevila Chata Bílá.

Vyjdu z autobusu a musím uznat, že je zde opravdu krásně. Teď mě čeká ne příliš zábavná část, a to odtahat všechny věci na pokoj. To mi opravdu nějakou tu chvilku trvá, ale nakonec to není tak hrozné, jak jsem čekala. Ještě k tomu mám opravdu skvělé spolubydlící, které mi se vším pomůžou, i když je nás teda na pokoji devět místo osmi. To nakonec ale nikomu nevadí, protože se mohou tři vyspat na manželské posteli.

Po všech těch zmatcích máme možnost si chvíli odpočinout, zabydlet se nebo si zahrát ping pong. Poté nás čeká večeře a večerní program, který nám zařídili učitelé. Moc zábavy nás nečeká, ale vyřešit bezpečnost a peníze je potřeba, a tak to musíme přetrpět.

Další den ráno, po těžkém vstávání, se vydáváme na svah. Jsem plná očekávání, ale i strachu. Na lyžích jsem nikdy nestála. „Co když se mi něco stane?“ uvažuji v duchu. Nakonec se mé obavy ukázaly jako neopodstatněné. Když už teď sjíždím kopeček, strach nemám, a ještě k tomu mě to velmi baví.

Takto trávíme každý den, ráno i odpoledne. Každý den je vstávání čím dál horší a my jsme čím dál více unavení.

Ve středu ale nastává změna. Ráno jdeme jako každý den lyžovat, ale po obědě se vydáváme na výšlap k pramenu říčky Smradlava. Slunce sice nesvítí, ale my si v průběhu cesty nacházíme zábavu – koulovačku. Blížíme se. Někteří se rozhodli, že se ze Smradlavy napijí. Pár spolužáků přešlo na druhý břeh, a tak začíná boj. Naše strana začala házet sníh na tu druhou. „Tři, dva, jedna…, teď,“ odstartovali jsme. Lítá jedna koule za druhou. „Pojďte, ještě se projdeme,“ přeruší koulovačku hlas učitele, a náš boj končí. Naše cesta tedy pokračuje a my se vydáváme směrem k Maxovu klauzu. Cesta není dlouhá. „Na Okoř je cesta, jako žádná ze sta…,“ ozývá od naší skupinky. Dorážíme k nádrži a učitelé se okamžitě vrhají k voru. Nějakou chvilku jim trvá, než jej odvážou od stromu, ale nakonec se jim podaří vyplout. My se nemůžeme přestat smát a uzavíráme sázky, kdo z nich spadne do vody jako první. Nakonec se nepovede a nespadne ani jeden. Tímto naše velká pěší výprava končí.

Čtvrtek probíhá jako každý jiný den, ale i tak je speciální. Všichni se nemůžeme dočkat večera – čeká nás diskotéka. Den uběhne rychle. Není divu, když ještě ráno probíhají závody. Sice zase spadnu, ale stane se. Poté už jen celý den lyžujeme a těšíme se na večer.

A je to tu. Po krátkém vyhlášení vítězů ranního závodu diskotéka začíná a my zpíváme a tančíme. Ani nevím, kde se v nás ty síly berou. Ubíhá to tak rychle, že najednou je jedenáct hodin a musíme to rozpustit.

Poslední den, poslední lyžování. Všichni jsme už sbalení, máme uklizené pokoje a užíváme si závěrečného lyžování. Přes noc nám napadl sníh a my si lepší zakončení lyžáku přát nemohli. Teď už nás čeká jen cesta domů a odpočinek z tak únavného výletu.

Irena Smolíková, 1.B

video z kurzu zde

o