Projekt „THE JOE ALON CONNECTION PROGRAM“ úspěšně ukončil svou první polovinu

Ve dnech 11. až 18. prosince 2019 dvacet studentů Masarykova gymnázia spolu s pedagogickým doprovodem navštívilo v rámci vzájemného výměnného pobytu realizovaného v rámci projektu „THE JOE ALON CONNECTION PROGRAM“ vlast našich nových přátel – Izrael.

Celá tato dlouho a pečlivě připravovaná akce byla zahájena již 10. prosince odjezdem vlakem do Prahy, odkud se účastníci z ruzyňského letiště Václava Havla dopravili v časných ranních hodinách do Tel Avivu a poté autobusem pokračovali do místa svého nového, byť krátkodobého, domova, městečka Cur Hadassa, vzdáleného jen coby kamenem dohodil od metropole Jeruzaléma.

První zastávkou po probdělé noci (z Ruzyně se odlétalo ve 23:45 hodin a letadlo přistálo na letišti pojmenovaném podle prvního izraelského premiéra Davida Ben Guriona zhruba po čtyřech hodinách) všechny čekalo v partnerské škole Branka Weisse krátké občerstvení připravené našimi partnery, ale ještě předtím přišlo na řadu srdečné přivítání a … první objetí. A kdože si to padl do náruče? Zasvěcení již předem tušili, že to bude dvojice R + R, tedy Rita s Romčou, což se i stalo. Na odpočinek nebyl ale čas, neboť všechny čekala první zastávka na náročném a úmorném, ale navýsost atraktivním putování po nádherné, demokratické a kosmopolitní zemi orientované na vize a sny spojené s budoucností. Tu budoucnost si zapamatujte – bude o ní ještě mnohokrát řeč a v žádném případě nepůjde o nějaké plané snění odtržené od reality, ale naopak vždy platilo, že sny byly, jsou a budou „jen“ přímou realizací vizí jednotlivých představ a projektů, jak jsme se, koneckonců, měli možnost několikrát přesvědčit.

Na našem putování jsme se nejdříve ocitli na vojenské základně spojené s pýchou izraelské armády – elitním letectvem, jehož základy byly vybudovány mimo jiné i ve spolupráci s naší zemí, resp. bývalým Československem, kde někteří z letců prošli na konci čtyřicátých let minulého století základním pilotním výcvikem. Po prohlídce části objektů a zasvěceném výkladu se výprava přesouvá do „Joe Alon centra“ v Lahavu, kde nás čeká další atraktivní téma – životní styl a kultura beduínů. Po prohlídce muzea spojené s výkladem ochutnáváme jejich typický čaj a chystá se práce ve skupinkách, jež ale skončila dříve, než začala. A důvod? Z místní školy přišli na výzvědy samotní beduíni, resp. jejich potomci, studenti ve věku účastníků výpravy, a po požádání se velmi ochotně zapojili do společné diskuse o způsobu jejich života. Kdo si myslí, že následovalo očekávané nudné vypravování o životě v izolované oáze, v oddělených částech stanu (pro muže a pro ženy) je na omylu. Nejblíže sedící beduínská dívka vyprávěla především o svých cestách po Evropě, přátelích v Londýně a nakonec i o svém nejoblíbenějším městě. To se nachází na severu Itálie a nazývá se Benátky!

Překvapení, ale i trochu zklamaní opouštíme tuto destinaci s vědomím, že i k beduínům dorazil pokrok a mladá generace tradiční způsob života opouští. Přece ale kvůli tomu nebudeme litovat neplánovaného setkání s těmito mladými sympatickými lidmi! Vždyť muzeum podává dostatek informací o životě jejich předků a mladým beduínům ty mobilní telefony, jež jsme spatřili v jejich rukou, tak sluší! Tak hodně štěstí, přátelé, zapomněli jsme kvůli vám dokonce i na únavu z probdělé noci! Ale slibujeme, že po návratu do Cur Hadassy a večeři přece jen na kutě půjdeme…

Druhý den (stejně jako všechny ostatní) nás budí hřejivé sluneční paprsky a po krátkém putování se ocitáme na jeruzalémském kopci-hoře nazvané Mount Herzl. V tamním muzeu se dozvídáme podrobnosti o jednom v podstatě obyčejném právníkovi, který se živil jako žurnalista, ale měl sen. Sen! Jediný, na první pohled fantasmagorický, ale šel za jeho realizací do konce svého života. Psal se rok 1904, když zemřel, a o možnosti vzniku samostatného židovského státu nebylo ani potuchy. Ale jeho sympatizanti a následovníci v rámci jednotlivých přistěhovaleckých vln přicházeli do tehdejší osmanské Palestiny a osidlovali nehostinnou poušť. Vlnám se říká alije, ale správný překlad z hebrejštiny to není: ve skutečnosti je alija pokrokem, nebo chcete-li nejvýstižněji cestou vzhůru. A ta měla dva stupně a podoby: v roce 1917 vydanou Balfourovou deklarací byl vznik samostatného státu přislíben a 14. května 1948, po hrůzných zkušenostech s genocidou za druhé světové války (tzv. šoa), k vyhlášení nezávislosti pak skutečně došlo. Ale abychom nezapomněli na sen o vybudování vlastního státu: jeho základem byl silný patriotismus, který odborná literatura i jeho samotní ideologové pojmenovávají termínem sionismus.

Hora Mount Herzel, ale zahrnuje i další sektory, žel výhradně pochmurné, neboť zde najdeme vlastně jen hroby či hřbitovy. V centru byly pietně uloženy ostatky původně ve Vídni pohřbeného Theodora Herzla a dále zde najdeme (světe div se!) v jedné řadě hroby takřka všech izraelských premiérů a prezidentů. Tak má vypadat úcta k politickým reprezentantům, kteří si své pozice vydobyli v demokratických volbách, tak má vypadat respekt k národu, který svými hlasy o rozdělení politických postů rozhodl! Z historie mladého demokratického státu tak není nikdo z politických reprezentantů odstraňován, nikdo upozaděn. Nelze přejít ani skutečnost, že v čele vlády země stála i žena. Jmenovala se Golda Meirová a vládla v letech 1969-1974. Ale to nebylo všechno: už v letech 1948-1949 působila jako ambasadorka v Moskvě, pak byla poslankyní historicky prvního parlamentu (Knessetu) a stihla ještě v letech 1949-1966 „odministrovat“ ministerstva práce (sociálních věcí) a zahraničních věcí! Kdeže to byla „Železná lady“ Margaret Thatcherová, Madeleine Albrightová či Angela Merkelová? A kde byla naše… aha, naše žena premiérkou ještě nebyla… Snad se i v této oblasti někam brzy posuneme.

Zbylé části Herzelovy hory pokrývají hřbitovy z válek za svobodu (v letech 1948-1973) byly celkem čtyři, ale najdeme zde i symbolické hroby v podobě nápisů na pamětních deskách zahrnující stovky civilních obětí teroristických bombových útoků. Zůstává-li s nimi spojená odpověď mimo lidské chápání, je nemožné se tady ptát „Proč?“.

Po krátkém přejezdu autobusem se dostáváme do nepřehlédnutelného prostoru jeruzalémského Starého Města, jehož symbolem jsou monumentální hradby. Procházíme jimi do centra a dostáváme se až k nejposvátnějšímu místu judaismu – Zdi nářků. Ale pozor! Ženy vpravo, muži vlevo, takže se musíme rozdělit, aby si pietní chvíle prožil každý sám. Opomenuta není ani tradice sepsání nějakého přání, jež je pak, v podobě nadrobno složeného lístečku, právě do Zdi vkládáno. Tomu se nedá odolat, každý máme přece nějaký sen! Sen, sen, sen! A ten se tady musí splnit, protože jsme v zemi zázraků! Ale taky se začíná stmívat, takže šupito presto na kutě, zítra nás přece čeká náročná cesta k Mrtvému moři! Předtím ale stíháme ochutnat něco z nabídky místních fast foodů.

Mrtvé moře je vlastně jezero, ale pěkně slané a taky pěkně hluboko (450 metrů) pod hladinou oceánu. O tom jsme se lehce přesvědčili, protože cesta autobusem neustále klesala a navíc nám o všem vyprávěl náš průvodce Ilan, který ke svým výkladům dodával celou řadu detailů, a tak nás obohacoval novými poznatky. Když autobus zastavil, zamířili jsme na opačnou stranu, tedy směrem od pobřeží, a prošli proti proudu asi tříkilometrového potoka až k malému slapu, kde jsme, obklopeni malebnými horami, spočinuli, vypili si Ilanem připravený šálek čaje a někteří se dokonce už tady (a nutno dodat, že ne zrovna dobrovolně) vykoupali, když jim na hladkých kamenech pod slapem podklouzla noha. No a co? Voda přece nekouše a za teplého dne příjemně osvěží! Koneckonců, některým z nás nateklo do bot už když jsme se brodili potokem ke slapu.

Po návratu na „mořský“ břeh jsme se náležitě poučeni odvážili vstoupit do neskutečně slané vody Mrtvého moře – ne že bychom ji ochutnali, ale stačilo trochu ponořit ruce a už člověk nahmatal cirka centimetrové krystaly soli. Je to vůbec možné? Je, ale potápění zakázáno, stejně jako vstup do vody bez bot, cákání apod., takže nezbylo nic jiného, než se na hladinu opatrně položit a – kromě očekávaného nadnášení se nestalo nic! Nenaplnila se proroctví o strašlivé bolesti v případě, že se do miniaturní ranky dostane sůl. Vrcholem „utrpení“ se tak stalo jen konstatování, že oděrky sice po namočení do vody „pálí, ale není to tak strašné…“ Ale, šup, šup musíme zpátky, vždyť dnes začíná šábes!

Maminky napekly a navařily a stálo to opravdu za to! Slavnost začala večeří a poté přišel na řadu zpěv, tanec a společenské hry. A zábava se protáhla až do doby…, kdy se muselo začít uklízet. V té chvíli jsme se rozloučili na celý den, který každý strávil v kruhu „své“ nové rodiny. Tento poklidný čas většinou účastníci vyplnili návštěvami blízkých měst, procházkami po okolí, sportem, nebo se někteří sešli v blízkém lese a vlastnoručně si upekli pizzu.

Neděle byla ve znamení návštěvy kibucu Šefajim, který je vlastně dovršením jednoho ze stovek snů kdysi nově příchozích obyvatel. Šlo vlastně o komunity mladých zapálených lidí, kteří byli ochotni v cestě za svým snem obětovat doslova vše. A dokázali toho opravdu hodně: zúrodnili poušť, postavili si vlastní domy i společné stavby jako například školky, sklady atd. Nehořekovali, nebědovali, úrodnější zemi nenárokovali – stačila jim nehostinná krajina, kterou začínali nazývat svou vlastí. Pro první generaci kibucníků byly předestřené aktivity velkým naplněním jejich snu, postupně ale tento způsob vývoje pozbyl na významu: obrovskému tlaku ze strany volného trhu nemohla na zemědělské výrobě založená komuna odolat a musela se přizpůsobit novým podmínkám, reorganizovat svoji správu a zkomercionalizovat řadu činností. V kibucu Šefajim jsme se pak v rámci krátkých prezentací dozvěděli o nových technologiích v oblasti hospodaření s vodou. Na zdi v přednáškové místnosti šlo dle jednotlivých státních vlajek vyčíst názvy států, které mají o spolupráci s Izraelem v této oblasti zájem. Česká republika v tomto výčtu pochopitelně nechyběla.

Po dalším přejezdu autobusem jsme se ocitli v přístavním městě Haifa, kde nás čekal další unikátní zážitek – prohlídka Baháistických zahrad, kulturní památky zapsané na seznam UNESCO. Popisovat okouzlující, terasovitě rozložené zahrady s nenapodobitelnou atmosférou se prostě nedá, ještě že existuje fotoaparát! Po prohlídce nás odvezl autobus k místní mešitě, kde nás čekal zajímavý výklad o muslimské víře, komunitě ale také neplánované setkání s krajankou z dob existence Československa. Paní Helena, jak se dáma s fotoaparátem jmenovala, nám sdělila výbornou slovenštinou, že pochází z Prešova a od konce čtyřicátých let 20. století žije v Izraeli. Škoda, že se stmívá a nemáme víc času na delší rozhovor!

Následující ráno je v plánu Tel Aviv, moderní město, často vnímané jako protiklad ke starobylému Jeruzalému. Stejně protikladně bývá popisován i životní styl obyvatel, kdy je na jedné straně představován dynamicky se rozvíjející kosmopolitní Tel Aviv a na druhé, alespoň v případě Starého Města, hradbami sevřený konzervativnější Jeruzalém. Ať už to tak je či není, nás čeká nejdříve Muzeum židovského národa, ale ještě předtím setkání s paní Veronikou Žilkovou-Stropnickou, známou herečkou a zároveň manželkou současného velvyslance České republiky v Izraeli, pana Martina Stropnického, který bohužel v dané době dlel v Praze. Chvilku čekání si ti, kdo to dosud nestihli, krátí ranní rozcvičkou, a pak už vstupujeme do jednoho z muzejních sálů. Paní Veronika nás srdečně vítá a pronáší několik slov o svých pocitech z realizace celého projektu, jehož je vlastně (spolu)matkou. Ale popořádku: když se kdysi v kavárně setkala s iniciátorkou projektu, paní Rachel Alon Margalit, domluvily se, že by nebylo špatné propojit napříč kultury obou zemí. S tímto „úkolem“ také paní Veronika přicestovala do České republiky a 5. února letošního roku odehrála v příborském Kulturním domě představení podle Caroline Smith „Čarodějky v kuchyni“. Druhý den ráno následovala procházka pustým městem, z níž na základě několika inspirativních dojmů vzešla představa, že by partnerskou školou pro izraelskou stranu mohlo být právě místní Masarykovo gymnázium. Vygooglené telefonní číslo na pana ředitele pak celou akci spustilo. Psal se 6. únor 2019 a rafičky hodin ukazovaly, že je pár minut po osmé hodině ranní…

Ale zpátky k setkání v Tel Avivu – to pokračovalo prohlídkou Muzea izraelského národa, kde jsme se v rámci interaktivních expozic seznámili mj. i s podobiznami a profily rodáků z území dnešní České republiky jako byli hudební skladatel Gustav Mahler, spisovatel Franz Kafka a „náš“ Sigmund Freud. Jeho podobiznu jsme našli na zdech na rozdíl od všech ostatních představitelů židovského národa dokonce dvakrát! Takže už i tady jsme známi…

V další části expozice jsme se seznámili s modely synagog v zemích střední a východní Evropy, mezi nimi pochopitelně nechyběla ani perla dnešního pražského Josefova – Staronová synagoga, fenomenálním dojmem pak působily dřevěné synagogy na území dnešního Polska. Prohlídka Tel Avivu pak pokračovala krátkou návštěvou místního trhu a prohlídkou Centra Šimona Perese, zaměřeného na technologický vývoj v prakticky všech oblastech lidského konání. Interaktivní expozice zahrnovala nejen přehled úspěchů izraelských vědců, ale umožňovala i velmi dynamickým způsobem nahlédnout do „kuchyně“ mnoha vědních oborů, pochopit principy fungování řady věcí a nastínit možnosti budoucího technologického vývoje lidstva. Ale doba je velmi dynamická, takže se v současnosti očekávané cesty vývoje mohou zítra stát slepými uličkami. Nic to však nemění na asi metr a půl vysokém nápisu nacházejícím se mezi mořským pobřežím a moderní stavbou Centra Šimona Perese, jehož text zní „DREAM BIG“. Tak viděl svět i politik Šimon Peres, mírotvorce a laureát Nobelovy ceny míru, jehož pracovnu (resp. její repliku) jsme uvnitř budovy také navštívili. V přednáškovém sále jsme se pak nejen zaposlouchali do výkladu jednoho z řady průvodců, ale zároveň jsme se mohli kochat nezapomenutelným pohledem na Středozemní moře. Na jeho pobřeží sice naše cesta pokračovala, ale k plánovanému koupání při úchvatném západu slunce bohužel nedošlo, neboť to neumožňovaly velké vlny, jejichž nespoutanost korespondovala s dynamickým životem země i jejího obyvatelstva. A tak si někteří účastníci před odjezdem do Cur Hadassy alespoň smočili nohy, jiným byly smočeny neposlušným mořem a jen část skupiny zůstala bez újmy resp. v suchu.

Poslední den pobytu byl věnován návštěvě Jeruzaléma, konkrétně chrámu Božího hrobu, jenž mimo jiné zahrnuje i posledních pět (X.-XIV.) zastavení na tzv. Via Dolorosa (Křížová cesta) spjatých v křesťanském světě s místem ukřižování, pohřbení a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Samotná stavba v sobě skrývá asi třicet kaplí patřících nejrůznějším křesťanským církvím, takže se daly vypozorovat nejen velmi zajímavé rozdíly mezi jednotlivými rity, ale i v oblasti stavebních prvků.

Naše cesta pak pokračovala na trh, kde jsme na poslední chvíli stihli nakoupit suvenýry a jiné drobnosti. Po příjezdu do Cur Hadassy nás pak čekalo závěrečné hodnocení celého pobytu a vše vyvrcholilo večerním předáváním humorně pojatých medailí a seriózních certifikátů. Kdo pak chtěl, opustil místo setkání a vydal se „domů“ si alespoň chvíli odpočinout, otrlejší setrvali ve společenské místnosti až do půl druhé následujícího dne, kdy byl stanoven odjezd na telavivské letiště. Těžko se nám opouštělo místo, kde jsme se cítili dobře, těžko se nám opouštěli přátelé… Cesta se nedala odložit a slzy v očích zadržet. Autobus, letadlo, autobus a vlak nás pak dopravily domů s nezapomenutelnými zážitky, o které se postaraly, stejně jako řada dalších osob, svou neutuchající aktivitou především iniciátorka celé akce paní Rachel, paní profesorka Ella a čtyřicet sympatických studentů z obou zemí.

Ve středu 18. prosince nám pak hlavní televizní večerní zprávy, první po našem návratu do České republiky, předestřely vpravdě epochální informace o první hromadné výměně orgánů mezi izraelskými a českými dárci a příjemci (celkem šlo o šest osob, po třech na každé straně). I my jsme byli první… a doufáme, že ve všech oblastech se v obou zemích najdou k jakékoliv spolupráci další první, stejně jako ti druzí i třetí, kteří naplní heslo celého projektu: Make yourself at home!