The Joe Alon Connection Program
.
.
Projekt „THE JOE ALON CONNECTION PROGRAM“ úspěšně ukončil svůj první ročník
.
Již jen opravdoví „pamětníci“ a přímí účastníci projektu „THE JOE ALON CONNECTION PROGRAM“ si vybaví líčení průběhu jednotlivých fází prvního ročníku partnerského projektu žáků Masarykova gymnázia v Příboře a střední školy Branka Weisse v Cur Hadasse tak, jak o něm „kdysi“ průběžně informovala webová stránka naší školy a lokální média. V této souvislosti je proto třeba připomenout alespoň základní fakta: vzájemný kontakt mezi koordinátory a studenty z obou škol byl navázán na jaře roku 2019, načež byla ve dnech 11. až 18. prosince 2019 první etapa projektu ukončena návštěvou dvaceti příborských žáků v Izraeli (viz detailní informace v souhrnné zprávě na https://www.gypri.cz/projekt-the-joe-alon-connection-program-uspesne-ukoncil-svou-prvni-polovinu/). Na tuto akci měl navázat v červnu roku 2020 pobyt stejného počtu izraelských žáků v České republice, ale, jak známo, tehdy vše zhatila koronakrize a restriktivní opatření s ní spjatá. Následovalo stanovení několika nových termínů, uvažovalo se o letních prázdninách roku 2020 i jaře 2021, ale tristní „covidová“ situace a nemožnost odhadnout dopady protipandemických opatření příjezdu našich přátel do České republiky bránily. To už se ale postupně díky proočkovanosti obyvatel obou států začala situace měnit …
Klíčovým zlomem se pak stala červnová návštěva samotné iniciátorky a hlavní patronky celého projektu paní Rachel Alon Margalit v České republice, kdy mj. zavítala i do Příbora, kde pak strávila několik dní. Vedle dolaďování programu pro očekávanou návštěvu izraelských žáků se realizovalo několik schůzek s vedením naší školy, zástupci městské samosprávy a především s oběma částmi příborských „kohort“ (ročníků) projektu „THE JOE ALON CONNECTION PROGRAM“. Za přísných hygienických opatření se tak paní Rachel osobně setkala nejen se „začátečníky“, tj. žáky zapojenými do druhého ročníku projektu, ale školu navštívili i žáci, resp. absolventi, kteří cirka před měsícem úspěšně složili maturitní zkoušku a byli zapojení do prvního běhu projektu. Ti už, pochopitelně, paní Rachel dobře znali nejen jako vedoucí celého projektu, ale i jako nepřekonatelnou průvodkyni po její krásné vlasti. Bezprostřední přátelská setkání v dané situaci vyvolávala erupce optimismu a navozovala atmosféru plnou nadějných očekávání… K tomu ještě přispívala ochota dalších osob projekt podpořit a dotáhnout ho, pokud možno k dokonalosti.
Termín návštěvy našich přátel byl stanoven, program pečlivě připraven…, jediné, co zůstávalo, byly otazníky nad možnou proměnou protipandemické situace. Líčit „prázdninové“ martyrium jako průběh vynucených změn by připomínalo sinusoidu: od totálního zmaru vyvolaného zrušením letu vedlo až k nadějným vyhlídkám či dokonce euforii. Sen o úspěšné realizaci návštěvy curhadasských přátel se nakonec naplnil v neděli 22. srpna 2021, kdy „jejich“ letadlo, očekávané příborskými žáky, přistálo na ruzyňském letišti…
Po srdečném přivítání, přejezdu autobusem do centra Prahy a nezbytném obědě, kdy měli naši přátelé poprvé možnost „naživo“ ochutnat tradiční českou stravu, bezprostředně následoval náročný program spojený s procházkou Starým Městem a komentovanou prohlídkou synagog (Staronová, Maiselova, Pinkasova) a hřbitova v Židovském Městě. Po „sladké tečce“ v podobě pravé české zmrzliny následovala cesta autobusem do Příbora resp. do míst v jeho okolí, kde byli žáci u svých hostitelů ubytováni.
Pondělní program byl zahájen dopolední návštěvou Masarykova gymnázia, kde byli všichni účastníci přivítání panem ředitelem Mgr. Pavlem Kerekešem a paní zástupkyní RNDr. Jarmilou Heraltovou. Následovala prohlídka školy a první rozhovory pro příborskou televizi reflektující bezprostřední dojmy našich přátel. Pak byli všichni účastníci přijati v okouzlujícím prostředí barokního refektáře bývalého piaristického kláštera představiteli města Příbora – starostou Ing. arch. Janem Malíkem a místostarostou Mgr. Pavlem Netušilem, přičemž byl následně všem umožněn i vstup do zasedací místnosti zastupitelstva, kdy měli možnost nakouknout do zákulisí politického života města. Setkání s představiteli města v podstatě zahrnovalo ještě tři další body: nejdříve nás pan místostarosta Netušil zasvěceně provedl po místním klenotu, piaristických zahradách, následovalo překvapení ze strany pana starosty v podobě setkání s reprezentantkou „nejznámějšího příborského jména ve světě“, pravnučkou Sigmunda Freuda, paní Jane McAdam Freud, která s žáky živě besedovala nejen o své profesi – umění. Po ukončení debaty nás pan starosta Malík ještě provedl rodným domem Sigmunda Freuda a tím „příborská“ část programu skončila. Odpoledne se celá skupina přesunula vlakem do Štramberka a zbytek dne byl vyplněn nejen návštěvou Národního sadu a jeskyně Šipky, ale i Trúby, kam všichni, posíleni typickým štramberským produktem – ušima – svěže vystoupali. Denní program uzavřel přesun vlakem do „domovských“ destinací.
Úterní program zůstal na přání v režii hostitelů – podle možností a zájmu hostů navštívili skupinky žáků blízké i vzdálenější lokality (např. Kroměříž), pro zájemce o svět techniky a především symbol regionu byla zorganizována návštěva areálu Tatry v Kopřivnici spojená nejen s přednáškou o výrobě automobilů, ale i s projížďkou nákladními automobily na zkušebním polygonu a návštěvou Technického muzea Tatry Kopřivnice. V této souvislosti je třeba vyzdvihnout absolutní profesionalitu celého tamního kolektivu pod vedením pana Stanislava Čuláka, což koneckonců nejlépe dokládá obdiv, který akce sklidila u našich přátel. Děkujeme!
Středa byla celá spjata s pobytem v přírodě a jako cíl cesty byly určeny Pustevny. Po atraktivní jízdě lanovkou následovala vycházka k takřka kultovní soše Radegasta, oběd a „zlatým hřebem“ dne se stala návštěva neméně přitažlivé stezky mezi korunami stromů – Stezky Valaška. Pohled na nádherné přírodní scenérie vyvolával u našich přátel mimořádné nadšení a koordinátoři si při té příležitosti vybavili původní, takřka dva roky staré verze programu, kdy jedním z tehdy těžko pochopitelných přání našich přátel bylo vidět – les! Samotné okouzlení naší přírodou se pak u našich hostů projevilo záplavou fotografií a selfíček…
Čtvrteční program byl bohužel silně poznamenán deštivým počasím, což se projevilo již při dopolední návštěvě hradu Helfštýna a gradovalo při pobytu v Olomouci, kde musela být z uvedeného důvodu původně plánovaná prohlídka centra města zkrácena. O největší klenoty, ale účastníci nepřišli, a tak vedle památky UNESCO, Sloupu Nejsvětější Trojice, a části unikátního souboru barokních kašen, spatřili i orloj vypovídající o poválečném vývoji umění v Československu a mohli si vychutnat atmosféru barokního chrámu sv. Michala stejně jako místního obchodního centra Šantovka. V pozdním odpoledni následovala exkurze na letiště v Olomouci – Neředíně, kde jsme se, díky zasvěcenému výkladu dozvěděli o současnosti, ale i minulosti letectví na Olomoucku. A právě historie leteckých jednotek byla pro náš projekt de facto klíčová, protože jsme navštívili místa, kde absolvoval patron projektu Joe Alon – Josef Placzek ve čtyřicátých letech minulého století letecký výcvik, aby se pak stal pilotem v nově vzniklém letectvu státu Izrael…
V pátek se všichni účastníci vypravili do hlavního centra našeho regionu – Ostravy. Náplní výletu se stala návštěva Dolní oblasti Vítkovic, kde po krátké procházce areálem všichni navštívili tzv. Velký Svět Techniky, který díky své interaktivnosti a atraktivitě bezprostředně zaujal zasvěcené i nezasvěcené… Třešničkou na dortu pátečního programu se pak stala návštěva AVION Shopping Parku, kde si účastníci mohli nakoupit dárky a suvenýry, a pravou perlou téhož dne pak společné setkání na slavnostní večeři v Lubině. Srdečná atmosféra a množství dobrot na stolech zůstaly jedním z nezapomenutelných okamžiků projektu.
I sobotní dopoledne bylo spojeno s návštěvou Ostravy, tentokrát ale mělo charakter povinnosti, protože naši přátelé museli být před odletem otestováni proti covidu. Odpoledne pak opět proběhlo v režii hostitelů a mělo podobu výletů do blízkého okolí.
Poslední den pobytu, neděle 29. srpna 2021, začal odjezdem všech účastníků do Prahy, kde opět následoval náročný program. Dopoledne bylo věnováno prohlídce další, zatím neznámé, části Starého Města vedené panem Martinem Šmokem a vyvrcholilo návštěvou Jubilejní synagogy, odpoledne pak následovala přednáška o česko-izraelských vztazích z úst i díky přednáškové činnosti v Příboře známého pana Roberta Řeháka, Ph.D. A tím de facto „oficiální“ program toho dne i celého pobytu skončil. Zbytek času věnovali všichni účastníci svým zájmům, mezi něž patřilo především dokoupení suvenýrů a dárků. Samotné finále je pak spjato s odjezdem všech na letiště, kde došlo k loučení, po němž následoval odlet našich přátel do vlasti. „Česká“ skupina se pak autobusem vrátila do Příbora.
V závěru prvního ročníku projektu „THE JOE ALON CONNECTION PROGRAM“ se nabízí prostor pro bilancování a hodnocení. Dá se říci, že projekt odpovídal očekávání a veškeré představy se v rámci daných možností (i když s poměrně velkým časovým prodlením) podařilo úspěšně zrealizovat. Vedle nezdolné obětavosti a energie paní Rachel a pana Tomera, obou duší a motorů celého projektu a hlavních strůjců úspěšné realizace celé akce, je třeba na izraelské straně připomenout i mimořádné nasazení paní profesorky Elly stejně jako zapojení koordinátorů na české straně. Bez jejich účasti by projekt jak po technické, tak po obsahové stránce nikdy nedosáhl úrovně, k jaké dospěl.
Totéž hodnocení platí i pro ty, kteří pomáhali zajišťovat oficiální program celého výměnného pobytu. Při výčtu poděkování za mimořádné pochopení a podporu je třeba uvést vedení školy, představitele města Příbora a další a další v textu článku jmenované i nejmenované osoby, bez jejichž pomoci by ani zdaleka projekt nedosáhl požadované úrovně. Samostatnou kapitolou pak zůstává mimořádně obětavé nasazení a zapojení rodičů žáků z obou zemí, které, ač nebylo na první pohled viditelné a mnohdy zůstávalo víceméně přehlížené, položilo nejlepší základy celému projektu. A když byly dobré základy, stavba „společného domu“ v duchu hesla celého projektu (Make yourself at home!) mohla začít vzkvétat.
Závěrečná douška pak musí směřovat k nejdůležitější a bezprostřední součásti – samotným žákům, kdy je třeba ocenit nejen jejich zodpovědné chování a obětavý přístup, ale především kreativitu s jakou dokázali do projektu vstupovat a samotný program doplňovat a rozvíjet. Skutečnost, že všichni táhli za jeden provaz, by nejlépe doložil výčet neoficiálních aktivit odehrávajících se po ukončení každodenních společných programů. Bez ohledu na únavu se všichni po jednotlivých večerech scházeli na různých místech, aby společně debatovali, detailněji se poznávali a prohlubovali tak vzájemné vztahy. Právě tato skutečnost vyvolává veliké naděje do budoucna. Ať bude doba jakákoli, ať budou jakékoli pandemie a restrikce, dají se vždy překonat a přátelství, navázaná v rámci projektu, tak lze nejen udržet, ale i dlouhodobě rozvíjet.
Mgr. Alexandr Orošnjak
.
.
.
Jarní fáze druhého ročníku projektu „THE JOE ALON CONNECTION PROGRAM“
.
I přes několikanásobné vyhlášení nouzového stavu a dalších protipandemických opatření pokračoval izraelsko-český projekt „THE JOE ALON CONNECTION PROGRAM“ i v druhém pololetí školního roku 2020/2021, kdy se spolupráce se žáky naší partnerské školy z Mazkeret Batya School v rámci možností nejen rozvinula, ale i náležitě prohloubila.
Pod vedením paní profesorky Michal, koordinátorky z izraelské strany, proběhly dva klíčové sledy on-line schůzek, na nichž žáci prezentovali výsledky svých prací, které měly navzájem představit tradice obou našich národů.
V březnu žáci, rozdělení do čtyř skupin, zpracovali a svým přátelům navzájem prezentovali čtyři základní témata spojená s tradicemi obou států. První skupina v rámci kategorie Hudba (Best playlist) sestavila a odprezentovala několik písní reprezentujících tuto oblast kultury v obou zemích, druhá se zaměřila na domácí kuchyně (Best food) obou národů, a tak měli účastníci možnost sledovat na videích přípravu tří druhů jídel, včetně podrobných receptů. Poslední edukativní část byla zaměřena na (nejen turisticky) atraktivní a historicky zajímavá místa (Must-visit places) obou zemí. Kreativitou pak hýřily „čtvrté“ skupiny na obou stranách, neboť je k tomu téma přímo vybízelo: svým přátelům měli předestřít, jak by se dal v jejich zemi prožít nádherný večer (Great night-out) …
Po tomto obohacujícím „dvojbloku“ (příprava – prezentace témat) následovalo 6. a 13. května další on-line dvojsetkání, jehož podstatou bylo zpracovat další témata, tentokrát zaměřená na česko-izraelské vztahy v různých dobách i oblastech života. Oproti březnovému sledu se sice účastníci projektu opět rozdělili do skupin, tentokrát ale navzájem národnostně promíchaných, aby si mohli na vlastní kůži vyzkoušet i spolupráci na dálku.
První schůzka byla opět věnována přípravě, takže si žáci v rámci každé skupiny společně vybrali z navrženého okruhu téma a to pak zpracovávali v podobě plakátu. Líčit detailní kroky žáků v rámci jednotlivých skupin nelze, protože byli rozděleni do izolovaných „podučeben“, kde v obecné rovině probíhala nejen debata o samotném výběru tématu, ale následovalo i jeho technické zpracování. V tomto směru ukázali účastníci na obou stranách nejen svou vynikající úroveň znalostí angličtiny jako „projektového“ jazyka, ale zároveň uplatnili i rozsáhlé znalosti v dalších oborech, stejně jako svou schopnost pracovat s informacemi (vyhledávání, selekce, užití) a kreativitu. Samostatnou kapitolou zůstává stránka výtvarně-technická zahrnující nejen vytříbenost v oblasti vkusu, ale i technické možnosti a samozřejmě především schopnosti žáků dané možnosti využít.
Při následné prezentaci o týden později pak byla představena jednotlivá témata. Jedno z nich se například týkalo historie, konkrétně samotného počátku vzniku státu Izrael, kdy do této oblasti v roce 1948 směřovaly dodávky zbraní z tehdejšího Československa, které umožnily nově vzniklému státu ubránit svou nezávislost a svobodu. Mezi dalšími tématy pak najdeme mimo jiné osobnost našeho prvního prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, který jako první hlava státu oblast tehdejší Palestiny navštívil a prohlásil Židy za národ mající právo na vznik vlastního státního útvaru. Vedle těchto historických témat pak celá fáze projektu vyvrcholila náhledem do oblastí ryze současných, kde se projevuje vzájemná spolupráce mezi našimi národy. Právě proto byla například zevrubně popsána součinnost odborníků obou zemí v oblasti nanotechnologií a třešničkou na dortu se stal popis Českého centra v Tel Avivu (Czech Centre Tel Aviv) a jeho činnosti jako kulturního svatostánku permanentně nabízejícího nejen koncerty a další hudební akce, ale také různé výstavy, divadelní, taneční a filmová představení, stejně jako přednášky či debaty.
Těmito slovy lze také ukončit i hodnocení daného období projektu „THE JOE ALON CONNECTION PROGRAM“, jehož „finálové části“ se zúčastnila i iniciátorka celé akce paní Rachel Alon Margalit. V samotném závěru je třeba poděkovat všem zapojeným žákům, i pedagogům z obou partnerských škol, kteří v rámci možností po celý rok naplňovali, bez ohledu na odlišnost světů a kultur, hlavní ideu celého projektu: „Make yourself at home!“.
Mgr. Alexandr Orošnjak
.
.
Zahájení druhého ročníku projektu „THE JOE ALON CONNECTION PROGRAM“
.
Přestože nebyl v loňském školním roce zahájený izraelsko-český projekt „THE JOE ALON CONNECTION PROGRAM“ kvůli protipandemickým opatřením zcela dokončen, získané zkušenosti, chuť do práce a především zájem žáků z obou stran umožnily i přes nelehké podmínky izolace navázat na zkušenosti z minulého školního roku a zahájit další ročník této zcela unikátní akce.
K vlastnímu zahájení projektu došlo sice na začátku tohoto školního roku, ale díky různým vlivům se jeho rozjezd oproti původní představě opozdil. Důvodem bylo i to, že se na rozdíl od loňska do projektu z naší školy zapojili mnohem mladší žáci (1. a 2. ročník), z nichž někteří zahájili studium až v září 2020. Zcela zásadní pak byla a je i otázka vývoje situace a protikoronavirových opatření jak u nás, tak v zemi naši přátel.
Na druhou stranu se dá říci, že se prodleva na kvalitě projektu v žádném případě neprojevila a posun termínů schůzek neznamená nic fatálního, což je dáno především tím, že nejsme vzhledem k pandemickému stavu vázáni termíny vzájemných návštěv tak, jak tomu bylo loni.
Jako klíčové, ale na druhou stranu i standardní, lze ještě označit dvě změny: projekt se rozšířil, takže jsou do něj souběžně zapojeny dvě školy na české a dvě na izraelské straně, druhou změnou je pak pro nás nová partnerská škola, Mazkeret Batya School, ve stejnojmenném městečku ležícím jižně od Tel Avivu.
Dosavadní průběh projektu kopíruje loňský stav, takže na samém počátku byli na obou stranách osloveni žáci – zájemci o projekt. Oproti loňsku musel být opuštěn formát skupinové přípravy všech podkladů pro on-line schůzky ve škole, ale naštěstí pokrok v oblasti technologií umožnil na obou stranách skupinky stmelit prostřednictvím počítačů, notebooků a tabletů a zrealizovat 25. listopadu 2020 tzv. první off-line meeting. Na něm se žáci v rámci každé „národní“ skupiny navzájem seznámili a obdrželi první z řady úkolů, jímž se vcelku očekávaně stala příprava vzájemného představení na první tzv. on-line meeting.
Dá se tedy říci, že cesta k 7. lednu 2021, tedy termínu, kdy se skupinky žáků z obou škol poprvé „naživo“ viděly a slyšely, byla v podstatě snadná, i když nechyběla troška nervozity plynoucí z velkého očekávání. Dál už snad není ani co dodávat, takže lze víceméně telegraficky doplnit, že první tzv. on-line meeting zahájila iniciátorka celého projektu paní Rachel Alon Margalit a poté následovaly vstupy jednotlivých aktérů, kteří se vzájemně představovali. I díky zvolené formě vlastní prezentace (každý se uvedl třemi různými charakteristikami, z nichž jedna byla smyšlená) je jasné, že se hned od počátku odbouraly jakékoliv komunikační či jiné bariéry, neboť šlo vlastně o permanentní dialog spojený s tajuplným odhalováním vlastností a zájmů jednotlivých účastníků. V tomto smyslu je třeba nesmírně ocenit komunikační schopnosti a kreativitu účastníků na obou stranách. Zajisté to bylo i kvůli naší nové koordinátorce z izraelské strany, paní profesorce Michal, která dokázala on-line meeting bravurně zorganizovat. Ostatní účastníci spolu s ní pak zdařile naplnili heslo celého projektu, který spojuje mladé lidi odlišných světů a kultur. Takže Make yourself at home!
Mgr. Alexandr Orošnjak
.
.
Projekt „THE JOE ALON CONNECTION PROGRAM“ úspěšně ukončil svou první polovinu
.
Ve dnech 11. až 18. prosince 2019 dvacet studentů Masarykova gymnázia spolu s pedagogickým doprovodem navštívilo v rámci vzájemného výměnného pobytu realizovaného v rámci projektu „THE JOE ALON CONNECTION PROGRAM“ vlast našich nových přátel – Izrael.
Celá tato dlouho a pečlivě připravovaná akce byla zahájena již 10. prosince odjezdem vlakem do Prahy, odkud se účastníci z ruzyňského letiště Václava Havla dopravili v časných ranních hodinách do Tel Avivu a poté autobusem pokračovali do místa svého nového, byť krátkodobého, domova, městečka Cur Hadassa, vzdáleného jen coby kamenem dohodil od metropole Jeruzaléma.
První zastávkou po probdělé noci (z Ruzyně se odlétalo ve 23:45 hodin a letadlo přistálo na letišti pojmenovaném podle prvního izraelského premiéra Davida Ben Guriona zhruba po čtyřech hodinách) všechny čekalo v partnerské škole Branka Weisse krátké občerstvení připravené našimi partnery, ale ještě předtím přišlo na řadu srdečné přivítání a … první objetí. A kdože si to padl do náruče? Zasvěcení již předem tušili, že to bude dvojice R + R, tedy Rita s Romčou, což se i stalo. Na odpočinek nebyl ale čas, neboť všechny čekala první zastávka na náročném a úmorném, ale navýsost atraktivním putování po nádherné, demokratické a kosmopolitní zemi orientované na vize a sny spojené s budoucností. Tu budoucnost si zapamatujte – bude o ní ještě mnohokrát řeč a v žádném případě nepůjde o nějaké plané snění odtržené od reality, ale naopak vždy platilo, že sny byly, jsou a budou „jen“ přímou realizací vizí jednotlivých představ a projektů, jak jsme se, koneckonců, měli možnost několikrát přesvědčit.
Na našem putování jsme se nejdříve ocitli na vojenské základně spojené s pýchou izraelské armády – elitním letectvem, jehož základy byly vybudovány mimo jiné i ve spolupráci s naší zemí, resp. bývalým Československem, kde někteří z letců prošli na konci čtyřicátých let minulého století základním pilotním výcvikem. Po prohlídce části objektů a zasvěceném výkladu se výprava přesouvá do „Joe Alon centra“ v Lahavu, kde nás čeká další atraktivní téma – životní styl a kultura beduínů. Po prohlídce muzea spojené s výkladem ochutnáváme jejich typický čaj a chystá se práce ve skupinkách, jež ale skončila dříve, než začala. A důvod? Z místní školy přišli na výzvědy samotní beduíni, resp. jejich potomci, studenti ve věku účastníků výpravy, a po požádání se velmi ochotně zapojili do společné diskuse o způsobu jejich života. Kdo si myslí, že následovalo očekávané nudné vypravování o životě v izolované oáze, v oddělených částech stanu (pro muže a pro ženy) je na omylu. Nejblíže sedící beduínská dívka vyprávěla především o svých cestách po Evropě, přátelích v Londýně a nakonec i o svém nejoblíbenějším městě. To se nachází na severu Itálie a nazývá se Benátky!
Překvapení, ale i trochu zklamaní opouštíme tuto destinaci s vědomím, že i k beduínům dorazil pokrok a mladá generace tradiční způsob života opouští. Přece ale kvůli tomu nebudeme litovat neplánovaného setkání s těmito mladými sympatickými lidmi! Vždyť muzeum podává dostatek informací o životě jejich předků a mladým beduínům ty mobilní telefony, jež jsme spatřili v jejich rukou, tak sluší! Tak hodně štěstí, přátelé, zapomněli jsme kvůli vám dokonce i na únavu z probdělé noci! Ale slibujeme, že po návratu do Cur Hadassy a večeři přece jen na kutě půjdeme…
Druhý den (stejně jako všechny ostatní) nás budí hřejivé sluneční paprsky a po krátkém putování se ocitáme na jeruzalémském kopci-hoře nazvané Mount Herzl. V tamním muzeu se dozvídáme podrobnosti o jednom v podstatě obyčejném právníkovi, který se živil jako žurnalista, ale měl sen. Sen! Jediný, na první pohled fantasmagorický, ale šel za jeho realizací do konce svého života. Psal se rok 1904, když zemřel, a o možnosti vzniku samostatného židovského státu nebylo ani potuchy. Ale jeho sympatizanti a následovníci v rámci jednotlivých přistěhovaleckých vln přicházeli do tehdejší osmanské Palestiny a osidlovali nehostinnou poušť. Vlnám se říká alije, ale správný překlad z hebrejštiny to není: ve skutečnosti je alija pokrokem, nebo chcete-li nejvýstižněji cestou vzhůru. A ta měla dva stupně a podoby: v roce 1917 vydanou Balfourovou deklarací byl vznik samostatného státu přislíben a 14. května 1948, po hrůzných zkušenostech s genocidou za druhé světové války (tzv. šoa), k vyhlášení nezávislosti pak skutečně došlo. Ale abychom nezapomněli na sen o vybudování vlastního státu: jeho základem byl silný patriotismus, který odborná literatura i jeho samotní ideologové pojmenovávají termínem sionismus.
Hora Mount Herzel, ale zahrnuje i další sektory, žel výhradně pochmurné, neboť zde najdeme vlastně jen hroby či hřbitovy. V centru byly pietně uloženy ostatky původně ve Vídni pohřbeného Theodora Herzla a dále zde najdeme (světe div se!) v jedné řadě hroby takřka všech izraelských premiérů a prezidentů. Tak má vypadat úcta k politickým reprezentantům, kteří si své pozice vydobyli v demokratických volbách, tak má vypadat respekt k národu, který svými hlasy o rozdělení politických postů rozhodl! Z historie mladého demokratického státu tak není nikdo z politických reprezentantů odstraňován, nikdo upozaděn. Nelze přejít ani skutečnost, že v čele vlády země stála i žena. Jmenovala se Golda Meirová a vládla v letech 1969-1974. Ale to nebylo všechno: už v letech 1948-1949 působila jako ambasadorka v Moskvě, pak byla poslankyní historicky prvního parlamentu (Knessetu) a stihla ještě v letech 1949-1966 „odministrovat“ ministerstva práce (sociálních věcí) a zahraničních věcí! Kdeže to byla „Železná lady“ Margaret Thatcherová, Madeleine Albrightová či Angela Merkelová? A kde byla naše… aha, naše žena premiérkou ještě nebyla… Snad se i v této oblasti někam brzy posuneme.
Zbylé části Herzelovy hory pokrývají hřbitovy z válek za svobodu (v letech 1948-1973) byly celkem čtyři, ale najdeme zde i symbolické hroby v podobě nápisů na pamětních deskách zahrnující stovky civilních obětí teroristických bombových útoků. Zůstává-li s nimi spojená odpověď mimo lidské chápání, je nemožné se tady ptát „Proč?“.
Po krátkém přejezdu autobusem se dostáváme do nepřehlédnutelného prostoru jeruzalémského Starého Města, jehož symbolem jsou monumentální hradby. Procházíme jimi do centra a dostáváme se až k nejposvátnějšímu místu judaismu – Zdi nářků. Ale pozor! Ženy vpravo, muži vlevo, takže se musíme rozdělit, aby si pietní chvíle prožil každý sám. Opomenuta není ani tradice sepsání nějakého přání, jež je pak, v podobě nadrobno složeného lístečku, právě do Zdi vkládáno. Tomu se nedá odolat, každý máme přece nějaký sen! Sen, sen, sen! A ten se tady musí splnit, protože jsme v zemi zázraků! Ale taky se začíná stmívat, takže šupito presto na kutě, zítra nás přece čeká náročná cesta k Mrtvému moři! Předtím ale stíháme ochutnat něco z nabídky místních fast foodů.
Mrtvé moře je vlastně jezero, ale pěkně slané a taky pěkně hluboko (450 metrů) pod hladinou oceánu. O tom jsme se lehce přesvědčili, protože cesta autobusem neustále klesala a navíc nám o všem vyprávěl náš průvodce Ilan, který ke svým výkladům dodával celou řadu detailů, a tak nás obohacoval novými poznatky. Když autobus zastavil, zamířili jsme na opačnou stranu, tedy směrem od pobřeží, a prošli proti proudu asi tříkilometrového potoka až k malému slapu, kde jsme, obklopeni malebnými horami, spočinuli, vypili si Ilanem připravený šálek čaje a někteří se dokonce už tady (a nutno dodat, že ne zrovna dobrovolně) vykoupali, když jim na hladkých kamenech pod slapem podklouzla noha. No a co? Voda přece nekouše a za teplého dne příjemně osvěží! Koneckonců, některým z nás nateklo do bot už když jsme se brodili potokem ke slapu.
Po návratu na „mořský“ břeh jsme se náležitě poučeni odvážili vstoupit do neskutečně slané vody Mrtvého moře – ne že bychom ji ochutnali, ale stačilo trochu ponořit ruce a už člověk nahmatal cirka centimetrové krystaly soli. Je to vůbec možné? Je, ale potápění zakázáno, stejně jako vstup do vody bez bot, cákání apod., takže nezbylo nic jiného, než se na hladinu opatrně položit a – kromě očekávaného nadnášení se nestalo nic! Nenaplnila se proroctví o strašlivé bolesti v případě, že se do miniaturní ranky dostane sůl. Vrcholem „utrpení“ se tak stalo jen konstatování, že oděrky sice po namočení do vody „pálí, ale není to tak strašné…“ Ale, šup, šup musíme zpátky, vždyť dnes začíná šábes!
Maminky napekly a navařily a stálo to opravdu za to! Slavnost začala večeří a poté přišel na řadu zpěv, tanec a společenské hry. A zábava se protáhla až do doby…, kdy se muselo začít uklízet. V té chvíli jsme se rozloučili na celý den, který každý strávil v kruhu „své“ nové rodiny. Tento poklidný čas většinou účastníci vyplnili návštěvami blízkých měst, procházkami po okolí, sportem, nebo se někteří sešli v blízkém lese a vlastnoručně si upekli pizzu.
Neděle byla ve znamení návštěvy kibucu Šefajim, který je vlastně dovršením jednoho ze stovek snů kdysi nově příchozích obyvatel. Šlo vlastně o komunity mladých zapálených lidí, kteří byli ochotni v cestě za svým snem obětovat doslova vše. A dokázali toho opravdu hodně: zúrodnili poušť, postavili si vlastní domy i společné stavby jako například školky, sklady atd. Nehořekovali, nebědovali, úrodnější zemi nenárokovali – stačila jim nehostinná krajina, kterou začínali nazývat svou vlastí. Pro první generaci kibucníků byly předestřené aktivity velkým naplněním jejich snu, postupně ale tento způsob vývoje pozbyl na významu: obrovskému tlaku ze strany volného trhu nemohla na zemědělské výrobě založená komuna odolat a musela se přizpůsobit novým podmínkám, reorganizovat svoji správu a zkomercionalizovat řadu činností. V kibucu Šefajim jsme se pak v rámci krátkých prezentací dozvěděli o nových technologiích v oblasti hospodaření s vodou. Na zdi v přednáškové místnosti šlo dle jednotlivých státních vlajek vyčíst názvy států, které mají o spolupráci s Izraelem v této oblasti zájem. Česká republika v tomto výčtu pochopitelně nechyběla.
Po dalším přejezdu autobusem jsme se ocitli v přístavním městě Haifa, kde nás čekal další unikátní zážitek – prohlídka Baháistických zahrad, kulturní památky zapsané na seznam UNESCO. Popisovat okouzlující, terasovitě rozložené zahrady s nenapodobitelnou atmosférou se prostě nedá, ještě že existuje fotoaparát! Po prohlídce nás odvezl autobus k místní mešitě, kde nás čekal zajímavý výklad o muslimské víře, komunitě ale také neplánované setkání s krajankou z dob existence Československa. Paní Helena, jak se dáma s fotoaparátem jmenovala, nám sdělila výbornou slovenštinou, že pochází z Prešova a od konce čtyřicátých let 20. století žije v Izraeli. Škoda, že se stmívá a nemáme víc času na delší rozhovor!
Následující ráno je v plánu Tel Aviv, moderní město, často vnímané jako protiklad ke starobylému Jeruzalému. Stejně protikladně bývá popisován i životní styl obyvatel, kdy je na jedné straně představován dynamicky se rozvíjející kosmopolitní Tel Aviv a na druhé, alespoň v případě Starého Města, hradbami sevřený konzervativnější Jeruzalém. Ať už to tak je či není, nás čeká nejdříve Muzeum židovského národa, ale ještě předtím setkání s paní Veronikou Žilkovou-Stropnickou, známou herečkou a zároveň manželkou současného velvyslance České republiky v Izraeli, pana Martina Stropnického, který bohužel v dané době dlel v Praze. Chvilku čekání si ti, kdo to dosud nestihli, krátí ranní rozcvičkou, a pak už vstupujeme do jednoho z muzejních sálů. Paní Veronika nás srdečně vítá a pronáší několik slov o svých pocitech z realizace celého projektu, jehož je vlastně (spolu)matkou. Ale popořádku: když se kdysi v kavárně setkala s iniciátorkou projektu, paní Rachel Alon Margalit, domluvily se, že by nebylo špatné propojit napříč kultury obou zemí. S tímto „úkolem“ také paní Veronika přicestovala do České republiky a 5. února letošního roku odehrála v příborském Kulturním domě představení podle Caroline Smith „Čarodějky v kuchyni“. Druhý den ráno následovala procházka pustým městem, z níž na základě několika inspirativních dojmů vzešla představa, že by partnerskou školou pro izraelskou stranu mohlo být právě místní Masarykovo gymnázium. Vygooglené telefonní číslo na pana ředitele pak celou akci spustilo. Psal se 6. únor 2019 a rafičky hodin ukazovaly, že je pár minut po osmé hodině ranní…
Ale zpátky k setkání v Tel Avivu – to pokračovalo prohlídkou Muzea izraelského národa, kde jsme se v rámci interaktivních expozic seznámili mj. i s podobiznami a profily rodáků z území dnešní České republiky jako byli hudební skladatel Gustav Mahler, spisovatel Franz Kafka a „náš“ Sigmund Freud. Jeho podobiznu jsme našli na zdech na rozdíl od všech ostatních představitelů židovského národa dokonce dvakrát! Takže už i tady jsme známi…
V další části expozice jsme se seznámili s modely synagog v zemích střední a východní Evropy, mezi nimi pochopitelně nechyběla ani perla dnešního pražského Josefova – Staronová synagoga, fenomenálním dojmem pak působily dřevěné synagogy na území dnešního Polska. Prohlídka Tel Avivu pak pokračovala krátkou návštěvou místního trhu a prohlídkou Centra Šimona Perese, zaměřeného na technologický vývoj v prakticky všech oblastech lidského konání. Interaktivní expozice zahrnovala nejen přehled úspěchů izraelských vědců, ale umožňovala i velmi dynamickým způsobem nahlédnout do „kuchyně“ mnoha vědních oborů, pochopit principy fungování řady věcí a nastínit možnosti budoucího technologického vývoje lidstva. Ale doba je velmi dynamická, takže se v současnosti očekávané cesty vývoje mohou zítra stát slepými uličkami. Nic to však nemění na asi metr a půl vysokém nápisu nacházejícím se mezi mořským pobřežím a moderní stavbou Centra Šimona Perese, jehož text zní „DREAM BIG“. Tak viděl svět i politik Šimon Peres, mírotvorce a laureát Nobelovy ceny míru, jehož pracovnu (resp. její repliku) jsme uvnitř budovy také navštívili. V přednáškovém sále jsme se pak nejen zaposlouchali do výkladu jednoho z řady průvodců, ale zároveň jsme se mohli kochat nezapomenutelným pohledem na Středozemní moře. Na jeho pobřeží sice naše cesta pokračovala, ale k plánovanému koupání při úchvatném západu slunce bohužel nedošlo, neboť to neumožňovaly velké vlny, jejichž nespoutanost korespondovala s dynamickým životem země i jejího obyvatelstva. A tak si někteří účastníci před odjezdem do Cur Hadassy alespoň smočili nohy, jiným byly smočeny neposlušným mořem a jen část skupiny zůstala bez újmy resp. v suchu.
Poslední den pobytu byl věnován návštěvě Jeruzaléma, konkrétně chrámu Božího hrobu, jenž mimo jiné zahrnuje i posledních pět (X.-XIV.) zastavení na tzv. Via Dolorosa (Křížová cesta) spjatých v křesťanském světě s místem ukřižování, pohřbení a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Samotná stavba v sobě skrývá asi třicet kaplí patřících nejrůznějším křesťanským církvím, takže se daly vypozorovat nejen velmi zajímavé rozdíly mezi jednotlivými rity, ale i v oblasti stavebních prvků.
Naše cesta pak pokračovala na trh, kde jsme na poslední chvíli stihli nakoupit suvenýry a jiné drobnosti. Po příjezdu do Cur Hadassy nás pak čekalo závěrečné hodnocení celého pobytu a vše vyvrcholilo večerním předáváním humorně pojatých medailí a seriózních certifikátů. Kdo pak chtěl, opustil místo setkání a vydal se „domů“ si alespoň chvíli odpočinout, otrlejší setrvali ve společenské místnosti až do půl druhé následujícího dne, kdy byl stanoven odjezd na telavivské letiště. Těžko se nám opouštělo místo, kde jsme se cítili dobře, těžko se nám opouštěli přátelé… Cesta se nedala odložit a slzy v očích zadržet. Autobus, letadlo, autobus a vlak nás pak dopravily domů s nezapomenutelnými zážitky, o které se postaraly, stejně jako řada dalších osob, svou neutuchající aktivitou především iniciátorka celé akce paní Rachel, paní profesorka Ella a čtyřicet sympatických studentů z obou zemí.
Ve středu 18. prosince nám pak hlavní televizní večerní zprávy, první po našem návratu do České republiky, předestřely vpravdě epochální informace o první hromadné výměně orgánů mezi izraelskými a českými dárci a příjemci (celkem šlo o šest osob, po třech na každé straně). I my jsme byli první… a doufáme, že ve všech oblastech se v obou zemích najdou k jakékoliv spolupráci další první, stejně jako ti druzí i třetí, kteří naplní heslo celého projektu: Make yourself at home!
.
.
Druhá fáze projektu „THE JOE ALON CONNECTION PROGRAM“
.
Ve dnech 4. a 11. listopadu 2019 proběhlo přesně podle předem připraveného harmonogramu již druhé dvojkolo mezinárodního projektu „THE JOE ALON CONNECTION PROGRAM“. Oproti zářijovým a říjnovým obavám z „ostrého“ startu celého projektu sice výrazně polevila nervozita, ale i tak bylo vidět, že očekávání je veliké. Je tedy jasné, že se přípravy nedaly ani v nejmenším podcenit, každý ze zúčastněných se opět musel plně koncentrovat na plnění nových úkolů. Proto také není divu, že studenti, rozdělení do čtyř skupin, začali s nadšením pečlivou, chvílemi takřka mravenčí, a velmi zodpovědnou prací plnit nové zadání, které se tentokrát týkalo čtyř kulturně-společenských okruhů, přičemž cílem nově vypracovaných prezentací mělo být seznámení se s kulturními hodnotami obou národů a v následné videokonferenci (v rámci tzv. on-line sezení) měla o konkrétně zpracovaných tématech proběhnout oboustranná diskuse.
Program příjemného pondělního odpoledne 4. listopadu tak začal tím, že se studenti v obou domovských školách (škola Branka Weisse v Cur Hadase i Masarykovo gymnázium v Příboře) rozdělili do čtyř skupin podle toho, které z nabízených témat chtěl každý z nich zpracovávat. A co měli vlastně v nabídce? – Hudbu, sport, ostatní druhy umění a jako poslední i nezbytnou politiku. Smyslem bylo protějškům z partnerské školy nabídnout nejen určitou faktografii a přehled o „stavu věcí“ v druhé zemi, ale i nové úhly pohledu na jednotlivé okruhy.
Během zbylého času tak všechny skupiny vypracovaly svá zadání ve formě prezentace limitované maximálním rozsahem čtyř stran. Tipnete si, které události, osobnosti, soutěže či jiné věci z uvedených oblastí naše studenty zaujaly tak, že o nich chtěli vést debatu se svými přáteli a prezentovat je jako něco, co určitým způsobem formuje naši identitu? Budete překvapeni! Nešlo o nic ryze současného, ale o hodnoty staršího data, prověřené někdy až neuvěřitelně dlouhým časem.
Z výše uvedených důvodů se v „hudební sekci“ nečekaně objevila lidová píseň „Vysoký jalovec“, která symbolicky zastupovala folklorní tvorbu jako základ naší identity. Sportovní prezentaci dominoval jedinečný úspěch našich hokejistů na olympijském „turnaji století“ v Naganu, uměleckou „sekci“ zaujala naše nejprestižnější literární soutěž Magnesia litera a naše „politiky“ zase politické a společenské změny známé jako Sametová revoluce, jejichž 30. výročí si právě připomínáme.
A co vytvořili naši přátelé v Izraeli? To bylo pochopitelně zpočátku záhadou, ale když se objevily jejich čtyři prezentace na sdílených webových stránkách, už jsme věděli, že… se v pondělí 11. listopadu nebude jen prezentovat! – Naši školu právě v den on-line komunikace navštíví paní Rachel Alon-Margalit, předsedkyně izraelsko-české společnosti a také iniciátorka a koordinátorka celého projektu! Stačí skloubit pracovní povinnosti na druhém konci republiky (Karlovy Vary) s trochou dobré vůle a překvapení, dodejme, že velmi milé, je na světě! Zcela zbytečný je pak jakýkoli popis bouře nadšení (i trochy nervozity), které zpráva o příjezdu vyvolala.
Přijela pár hodin před zahájením videodiskuse. Skromná, bezprostřední, nekonečně vstřícná a obětavá… Posledně (přesně 7. října) nám mávala ze školy našich přátel v Cur Hadase a vnášela neskutečnou pohodu do rodící se přátelské atmosféry. A nyní pozdraví naše přátele v Cur Hadase! A to se zakrátko i stalo… a projekt pokračoval tak, že studenti z obou zemí navázali vzájemný videokontakt a začali debatovat o jednotlivých tématech. Koordinátoři projektu se stali de facto zbytečnými, neboť se řeč stočila k předestřeným tématům, samozřejmě i těm, která připravili pro naše studenty jejich izraelští přátelé. Zvolili aktuálnější události spojené především s profily všeobecně respektovaných osobností spojených s jejich úspěchy na světové scéně. A tak se mezi vybrané představitele zařadila jak zpěvačka Netta Barzilai, vítězka ceny Eurovize 2018 s písní Toy či v oblasti umění uznávaný filmový režirér Guy Nattiv, čerstvý (2019) držitel ceny americké Akademie filmového umění a věd (tzv. Oscara) za film Skin v kategorii nejlepší krátký film. A zatímco politické téma zmapovalo kroky spojené s přesunem Velvyslanectví největšího spojence našich přátel, Spojených států, z Tel Avivu do Jeruzaléma, tvůrci prezentace ve „sportovní“ sekci připomenuli a našim studentům představili nejen sportovní, ale především lidské kvality vítěze paralympiády v roce 2012, nyní šestatřicetiletého tenisty-vozíčkáře Noama Gershonyho.
Tím vlastně také skončil i druhý on-line „mítink“, nezmizel však zcela beze stopy. Jeho připomínkou zůstanou nejen zážitky studentů ze vzájemné debaty, ale i trvale uchovaná slova paní Rachel, která stihla během několikahodinového hektického pobytu vepsat (v úhledné hebrejštině) do školní kroniky.
Český překlad jejího textu nechť zůstane věčným poselstvím nejenom našeho, ale i dalších projektů podobného typu:
S radostí a láskou věnuji tyto řádky prvnímu cyklu projektu „THE JOE ALON CONNECTION PROGRAM“. Kéž to bude program, který přinese lásku člověka, dále vše, co společně sdílíme, i schopnost žít bok po boku v harmonii za vzájemného respektu a radosti ze života.
Jsem hrdá na to, že mohu do této knihy napsat, a tak i dokázat, že se splnily mé sny. A ráda bych si tím připomněla osobní vzpomínky na mého otce, plukovníka Joe Alona – Josefa Placzka, jehož hluboko zapuštěné kořeny v České republice jsou dnes pevným základem mé identity.
.
.
Projekt „THE JOE ALON CONNECTION PROGRAM“ zahájen!
.
První dvojkolo mezinárodního projektu „THE JOE ALON CONNECTION PROGRAM“ mezi žáky Masarykova gymnázia v Příboře a izraelskou školou Branka Weisse v Cur Hadase proběhlo před několika dny, konkrétně 16. září 2019 a 7. října 2019. Po náročných a dlouhotrvajících přípravách, které probíhaly od jara loňského školního roku, se vybraní účastníci poprvé sešli 16. září 2019 na takzvané Offline schůzce, aby se důkladně připravili na první videohovor, který měl podle plánu následovat.
Účastníci projektu z obou škol dostali v podstatě dva úkoly, jejichž cílem bylo představit se svým přátelům. Očekávání před realizací prvního úkolu, kdy měl každý o sobě napsat na sociální síť krátkou charakteristiku, bylo veliké. V touze vše zrealizovat perfektním způsobem bylo sice zpočátku cítit jisté napětí, ale jakmile začaly na webových stránkách přibývat profily jednotlivých účastníků, atmosféra se zcela uvolnila, a navíc se ukázalo, že kdyby zkoumal jednotlivé charakteristiky nezasvěcený člověk, nebyl by schopen (i díky jednotnému anglickému jazyku) odlišit, kdo z které školy resp. země je. Žáci obou škol se shodovali nejen šíří svých zájmů (milovníci zvířat, hudby, televizních pořadů, skautingu, sportu…), ale i ve formě, neboť se vedle „seriozních“ textů objevily i s nadhledem pojaté profily plné humoru, psané „lehkým perem“. Dá se říci, že tento krok byl rozhodující pro odbourání jakýchkoliv obav, nervozity či dokonce bariér, což jednoznačně dokládaly nejen reakce žáků, ale potvrdil to i další, již avizovaný druhý úkol. Jeho podstata byla stejná jako u předešlého, jen s tím rozdílem, že se všichni navzájem představili krátkým videem. A i když i tady docházelo k jistým, spíše technickým, problémům (zvolený systém neumožňoval videa stříhat, muselo se tudíž vytvořit najednou a nesmělo navíc trvat déle než minutu), ukázalo se, že i zde si nesmírně kreativní účastníci, lehce poradí. Neilustruje to snad nejlépe skutečnost, že již v této fázi část žáků z obou stran navázala (projekt – neprojekt!) vzájemný kontakt a dokonce zahájila bezprostřední komunikaci? Mohl si někdo z organizátorů či koordinátorů přát lepší úvod? A to ještě nebylo všechno!
Přišlo totiž pondělí 7. října 2019, den první schůzky „tváří v tvář“ (tzv. Online). Asi hodinu před ostrým startem došlo na obou stranách k nezbytné zkoušce techniky, a protože se podařilo bez problémů navázat spojení, nestálo našim žákům, kteří se mezitím shromáždili v učebně číslo 53, ani jejich přátelům nic v cestě při realizaci dalšího úkolu. Atmosféra se postupně uvolňovala a hlavní zásluhu na tom měla přátelská a bezprostřední vystoupení žáků na obou stranách – jak by ne, když se hned na začátku komunikace poprvé „naostro“ setkali „staří známí“, tj. ti, kteří spolu zahájili komunikaci již v „předtermínu“. A protože nadále platí latinské přísloví, že příklady táhnou (exempla trahunt), měli ostatní na co navazovat a nenechali se v žádném případě zahanbit. A o čem vlastně účastníci projektu hovořili, když v tříčlenných skupinkách přistupovali na obou stranách k notebookům? Navzájem si kladli otázky, jimiž doplňovali údaje známé z charakteristik svých protějšků. A opět vše probíhalo „vážně“ i vesele, někdo se rozpovídal více, někdo méně (ale neméně vtipně), a protože všichni ostatní účastníci měli na obou stranách možnost vše sledovat přes dataprojektor na velkoplošném promítacím plátně, reagovali spontánně na průpovídky respondentů výbuchy smíchu či dokonce potleskem. Nechyběly ani překvapivé informace – za všechny si zmiňme alespoň „pochvalu“ automobilu Škoda Octavia ze strany jednoho z našich přátel i skutečnost, že jedna z účastnic už dokonce naši zemi navštívila.
Mgr. Alexandr Orošnjak a Mgr. Magdalena Divišová, koordinátoři projektu
.
.
Ideály humanitní v současnosti – „THE JOE ALON CONNECTION PROGRAM“
.
Na jaře letošního kalendářního roku (2019) byly zahájeny přípravy ojedinělého mezinárodního projektu nazvaného „THE JOE ALON CONNECTION PROGRAM“, jehož podstatou je navázání přátelských vztahů mezi českou a izraelskou mládeží v duchu humanitních ideálů vycházejících mj. i z myšlenek Tomáše Garrigua Masaryka.
Celý projekt je pojmenován po Joe Alonovi (1928-1973), izraelském občanovi, jehož životní osudy byly úzce spjaty s bývalým Československem, odkud se mu nejdříve podařilo v roce 1939 uprchnout před nacisty a následně, v roce 1949, se do naší země vrátil, aby zde prošel pilotním kurzem v nám poměrně blízké Olomouci a poté působil nejdříve jako pilot v řadách letectva a pak v diplomatických službách nově vzniklého státu Izrael.
Žáci a pedagogové Masarykova gymnázia navázali spolupráci s partnerskou střední školou v Izraeli, jíž se stala škola Branka Weisse v městečku Cur Hašada (The Branco Weiss School in Tzur Hadassah), vzdáleném cca 25 kilometrů od Jeruzaléma a zhruba 70 kilometrů od dosavadní metropole – Tel Avivu. Samotná škola je kosmopolitně orientovaná a pojmenována byla po podnikateli a filantropovi chorvatského původu Branco (Branko) Weissovi (1929-2010), který prožil většinu života ve Švýcarsku.
Celý apoliticky zaměřený projekt byl po nezbytných přípravách zahájen „naostro“ v září letošního školního roku, kdy do něj na obou stranách zapojení žáci zahájili tzv. offline komunikaci tím, že se přes internetové stránky navzájem představili svým přátelům z partnerské školy. Další „dálkové“ (offline) schůzky budou následovat ještě v říjnu a listopadu, aby vyvrcholily 2. prosince posledními přípravami na tzv. online kontakty.
I online schůzky budou čtyři a proběhnou během října, listopadu a prosince 2019. Žáci se při nich navzájem nejen blíže seznámí, ale zároveň si i představí své vlasti-domovy, jejich místní kultury, tradice, zvyky…, čímž bude následně program dotažen ke svému vrcholu, tj. vzájemné návštěvě žáků obou škol v zemi svého partnera: žáci Masarykova gymnázia v Příboře navštíví Izrael v prosinci 2019 a naši přátelé z Izraele přijedou do České republiky ke konci školního roku 2019/2020.
Jak již z předešlého vyplynulo, cílem projektu je vzájemné poznání kultur a tradic obou spřátelených národů formou interaktivní aktivity založené na komunikaci v anglickém jazyce. Již nyní lze konstatovat, že nedílnou součástí programu je na obou partnerských stranách maximální snaha přijmout své hosty tak, aby se v zatím „cizí“ zemi cítili jako doma. A tak vedle dlouho dopředu pečlivě plánovaných návštěv různých pamětihodností a seznámení se s autentickým prostředím izraelské a české rodiny (žáci budou bydlet u svých kamarádů) je na obou stranách plánována i vzájemná návštěva ambasád obou států a různé přednášky a besedy, které zúčastněným doplní informace o partnerské zemi a životě v ní.
Již nyní lze konstatovat, že po vzájemném „oťukávání“ v době prvních kontaktů se spolupráce velmi úspěšně rozbíhá. Dokladem jsou nejen nadšené a natěšené reakce žáků, ale i prosté statistické údaje – původně se totiž projekt (a přiznejme si, že snad i s jistými obavami) plánoval pro 15 žáků na každé straně, ale realita vše razantně proměnila, a tak s radostí a hrdostí můžeme konstatovat, že se na základě vzájemné důvěry i velkého zájmu z řad žáků na obou stranách zvýšil počet účastníků o plných 33 %, takže partnerské země navštíví celkem 20 žáků z každé země.