Na Erasmus+ do Tours

Patřím mezi jednoho z pěti šťastlivců z řad kantorů naší školy, kterým se podařilo získat pedagogickou stáž v rámci programu Erasmus+. A coby koordinátor projektu, mohutně podporována pomocí paní Šimíčkové, jsem na zahraniční výjezd odjížděla jako první z nás pěti. Vrátila jsem se plná dojmů a nutno říct, že pozitivní energie.

Cesta začínala nedělního krásného červnového rána, budík mi pípal ve 3:00, abych stíhala první ranní vlak směr Praha. Pak mi to splývá – autobus, letadlo, městský vlak, metro Paříže, následně vlak TGV a konečně zastávka v Tours, městě ležícím asi 230 km jihozápadně od Paříže. Městě s asi 220 000 tisíci obyvateli, několika řekami, z nichž nejslavnější je Loira pyšně krájející město na dvě nerovnoměrné části, městě obklopeném vinicemi a skálami, do nichž jsou vetknuty domy, sklepy a dokonce i hotely. Je osm večer a já si nejsem vůbec podobná, což dokazuje fakt, že mě na nádraží čekající hostitelka nepoznala, přestože měla moji fotku. Po dvaceti hodinách vedra kombinovaného s přepravou jsem chtěla pouze spát, o čemkoli dalším nemohla být řeč.

Ráno mě přivítalo už v mnohem lepším rozpoložení, dokázala jsem ocenit přívětivost svého pokojíku s malou koupelničkou, krásný výhled na nějaký opravdu zelený strom (všem biologům se hluboce omlouvám, ale prostě nevím) a útulný domek s dřevěnými podlahami, který mi měl být následující dva týdny domovem.

Brigitte a Jorge, francouzský pár pečující o mé pohodlí a žaludek, Erin, americká studentka z vedlejší jazykové školy a pes Forrest, obří něcoteriér, který trávil svůj čas nejraději v posteli svých páníčků – to vše tvořilo moje francouzské provizorní doma.

Škola – vysoká budova v srdci historického centra města, tři minuty od nábřeží Loiry, naprosto vstřícný ředitel a další učitelé, kteří učili, dělali dobrou náladu, naslouchali nám, podporovali nás, vymýšleli aktivity na volný čas a hledali cesty, jak nám studium i pobyt co nejvíce zpříjemnit. Motivace lidská i profesní, opravdu hluboce smekám.

Spolužáci z různých koutů světa, dva španělští učitelé, tři Korejky, jedna mladá žena z Tchaj-wanu, můj dopolední a odpolední svět pracovního týdne. Hodiny zahrnující hry, práci s jazykem, metodiku výuky, didaktické hodiny. Současný pohled na politiku, na francouzské školství, mluvilo se i o prezidentech, o Žlutých vestách, o terorismu a jak ho vnímají sami Francouzi…

Obědové menu za pár eur v malé Sandwicherie, kde mi platila studentská průkazka (jaký krásný návrat v čase 🙂 a polední procházky kolem Loiry.

Moje rodina mi kromě jídla, střechy nad hlavou a taky zábavné konverzace poskytla maratonského závodníka. Amatéra, o to lépe. Když jsem zjistila, že má za sebou maraton v New Yorku a dvakrát v Paříži, moc se mi do tenisek nechtělo, ale překonala jsem se a nakonec jsme za dvanáct dní naběhali 170 kilometrů – znám v Tours a přilehlém okolí každý břeh všech řek a taky vinice táhnoucí se kolem.

Když Loira, tak zámky na ní, poznala jsem Chambord, Amboise a Villandry. Musím se přiznat, že jsou krásné, ale úplně mi to stačilo, stejně tak návštěva Musée des Beaux-Arts de Tours byla pro mě přínosná především tím, že na jednom obraze jedna namalovaná paní hraběnka vypadala jako kolegyně Zahálková, čímž se tentokrát omlouvám všem výtvarníkům a milovníkům malířského a sochařského umění.

Ale i já jsem ocenila některé kulturní aspekty, nadchlo mě kino, které jsem navštívila dvakrát a co mě naprosto fascinovalo, že o půl druhé odpoledne, ve všední den, jsem stála frontu na lístky. Ano, Francouzi jsou prostě takoví – možná se tam šli schovat před pořádnou bouřkou jako já, nebo to je normální, ale kino bývá plné i přes den. A návštěva výstavy „Lumières célestes“ v kostele Saint-Julien v Tours mi vyrazila dech a vehnala slzy do očí. Stejnou reakci jsem potom sledovala u mnoha dalších lidí, kteří do kostela vstoupili, a nabízená podívaná propojená s hudbou je přenesla do naprosto jiného světa.

Uteklo to rychle. V pátek odpoledne jsem si odnášela ze školy z tiskárny ještě teplý certifikát o absolvované stáži a pocit, že jsem našla místo, kam bych se ráda vrátila. Třeba se svými studenty francouzštiny, aby i oni mohli okusit výuku v jazyce, který mě před mnoha lety okouzlil a dodnes mě nepřestal fascinovat.

Jsem za příležitost cestovat, poznávat a učit se vděčná. Není to fráze, jsem z generace „Husákových dětí“ a toto skutečně pro mě ani pro mé vrstevníky není něco, co by přicházelo samozřejmě a jakoby mimochodem. Jsem tedy pokorně vděčná za to, že jsem to mohla zažít.

Mgr. Lenka Ocásková

o