100 let od narození Zdeňka Petra

Dne 21. září 2019 by se dožil sta let absolvent Masarykova gymnázia v Příboře, hudební skladatel Zdeněk Petr, který pocházel z Kopřivnice, kde se narodil 21. září 1919 do rodiny truhlářského dělníka a muzikanta-samouka. Právě skutečnost, že byl v době svých středoškolských studií nerozlučně spjat s naší školou nás vede k malému zamyšlení nad jeho působením na „na Státním reálném gymnasiu v Příboře“, jak se naše škola tehdy nazývala. Vodítkem nám budou dobové materiály a především vlastní slova samotného Zdeňka Petra, která vložil do textu svých pamětí. Ty v letošním jubilejním roce vycházejí již podruhé, tentokrát ve fascinující reprezentativní podobě, a nesou stejný název jako v případě prvního vydání: „Hudba přítelkyně“ s podtitulem „Padesát let za redakčním, režijním i psacím stolem“.

Hudebním, výtvarným, jazykovým i technickým nadáním obdařený Zdeněk Petr zahájil studium na Masarykově gymnáziu v Příboře symbolicky – v pondělí 1. září 1930 ve třídě I. B, neboť byl podle abecedy zařazen mezi druhou polovinu studentů. Vzhledem k tomu, že se hned od počátku zapojil do všech možných kulturních aktivit, nás neudiví, že hned první výroční zpráva (za školní rok 1930/1931), kterou na škole „zažil“, uvádí jeho jméno v souvislosti s recitačním vystoupením u příležitosti oslav narozenin tehdejšího prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, kdy 7. března 1931 v aule školy přednesl báseň Jana Nerudy „Vlast svou máš nade vše milovati“.

Podobných akcí sice přibývalo, ale protože na nich Zdeněk Petr vystupoval většinou jako člen studentského orchestru či jeho dirigent, jeho jméno již školní almanachy neuvádějí. Stejně tak v nich nenajdeme jméno jeho generačního druha a celoživotního přítele, pozdějšího lékárníka Václava Pokorného, který studoval o ročník výš.

Než dáme slovo Zdeňku Petrovi, aby zavzpomínal, na svého celoživotního přítele, nechme ho popsat „Státní Československé reálné gymnasium v Příboře“, jeho atmosféru a profesory: „Byl to ústav znamenité úrovně a při každoročním setkání abiturientů se znovu a znovu utvrzujeme v názoru, že osm let strávených v této škole bylo nejkrásnější dobou našeho života a že z toho, co do nás vložili naši profesoři, žijeme dodnes. I když každý z nich formoval naši osobnost v rozhodujícím věku lidského růstu svým způsobem, někteří mě poznamenali svým vlivem na celý život. Moudrý, všestranně vzdělaný ředitel Josef Kálal nás učil matematice a deskriptivní geometrii. Učil nás však také přesnosti v práci i v myšlení a probudil v nás vědomí souvislosti mezi matematikou, filosofií a životem vůbec. Akademický malíř a profesor kreslení Josef Luňáček mi dovolil splnit povinné penzum školních výkresů za dva měsíce a po celý zbytek školního roku mě zasvěcoval do malířských i grafických technik, půjčil mi malířský stojan spolu se skřínkou holandských pastel a dal mi například za úkol namalovat pohled z kreslírny do ulice před školou. Profesor latiny, vtipný a usměvavý Jaromír Gogela nám přiblížil svět antiky z její lidské stránky a neváhal strávit se mnou celou přestávku debatou nad tím, zdali Cicero při svém útěku z Říma použil pasátu nebo antipasátu. S profesorem češtiny a filosofie Jindřichem Janišem jsme se vášnivě přeli o funkci oprávněnosti barvy ve filmu…“

Studentský život ubíhal tím nejlepším směrem a samotné výsledky byly vynikající, což potvrzují vysvědčení, dokládající, že Zdeněk Petr po celou dobu studia (stejně jako jeho přítel Václav Pokorný) prospíval s vyznamenáním. Oblíbenými učebnami se mu staly především kreslírna, což dokládají obrázky v jeho skicáři, a pak pochopitelně aula, kde je důvod ještě prostší: byl v ní umístěn klavír, který doma neměl k dispozici. Je až neuvěřitelné, že jeden z našich nejvýznamnějších hudebních skladatelů 20. století vyrůstal bez přímého kontaktu s klavírem. (Protože na něj rodina neměla peníze, musel vše „dohánět“ po různých sokolovnách, školách a spolkových místnostech!)

Již v počátcích studia, díky impulzu profesora Michala, zkomponoval mladý Zdeněk svoji první, jak sám píše, „skladbu“: „V sekundě nám [prof. Michal] v hodině zpěvu vyprávěl o malé písňové formě, improvizoval na klavíru osmitaktovou melodii a potom řekl: ,A tak nějak by to pokračovalo dál. Ať to Petr dopíše!´ Petr to tedy dopsal: vyrobil jsem strofu o 24 taktech, k ní refrén v rozsahu obvyklých 32 taktů, všechno opatřil textem o tom, že ,my jsme sekundáni třídy B, vždycky hodně veselí,…´ a na školní besídce v červnu roku 1932 stála na pódiu celá třída se spolužákem Jaroslavem Vojtěchovským u klavíru (jeho otec, laskavý školní inspektor a výborný hudebník, mi opravil klavírní doprovod) a za mého ,dirigování´ zněl ústavní aulou Pochod třídy II. B.“

V tomto úseku pamětí jsou zajímavé především dvě věci – první je, že Zdeněk Petr jako autor nezavrhuje svůj první hudební pokus, což u většiny jiných autorů pozorovat nemůžeme, neboť své juvenálie pokládají za naivní, ba přímo hloupé. V případě Zdeňka Petra je to o to překvapivější, neboť byl sám znám jako velmi přísný a náročný hudební skladatel a režisér (slovy herečky a zpěvačky Pavlíny Filipovské to byl „pes“), což lze vnímat jako doklad poměrně vysoké úrovně skladby-prvotiny. Druhou skutečností je pak „vedlejší účinek“ vystoupení, kdy se novopečený „hudební skladatel“, jak se dozvídáme na jiném místě pamětí „Krátce po této produkci … seznámil se spolužákem o rok starším, Václavem Pokorným“, který záhy Zdeňka Petra „hned při prvním setkání ohromil suverenitou, s jakou zahrál Ježkův Bugatti step.“ Nedivme se proto, že Zdeněk Petr vše pregnantně uzavírá konstatováním, že „Důsledky tohoto seznámení byly, jak se později ukázalo, dalekosáhlé, ba osudové.“ Dodejme jen, že „místem činu“ byla majestátní aula ve druhém poschodí školní budovy a „osudové“ setkání pak ovlivnilo životy obou přátel, kteří spolu působili nejen v Příboře, ale i v Praze, kam se oba koncem třicátých let přestěhovali a kde pak i žili až do konce života. (Václav Pokorný se ale živil jako lékárník a hudbu si ponechal jako svého koníčka, zatímco Zdeněk Petr se stal, jak je známo, profesionálním hudebníkem).

Léta studií ubíhala a každoroční výroční zprávy gymnázia vydávají „běžná“ svědectví, takže zjišťujeme, že se například třikrát v průběhu studia změnil čas, kdy se zahajovalo vyučování, což bylo vždy vyvoláno změnami v jízdním řádu vlaku. Vyučování tedy původně začínalo v 7:45 minut, od 15. května 1935 se posunul jeho začátek na 7:50 a od 15. května roku 1936 Zdeněk Petr spolu s ostatními studenty zahajoval výuku v 8:00 hodin. Víme také, že do školy dojížděl vlakem z Kopřivnice, kde bydlel, i to kam jezdila jeho třída na školní výlety. Bohužel ale není známo, zda se všech těchto akcí zúčastnil.

Konec studia Zdeňka Petra je spjat nejen s maturitními zkouškami, ale i se zánikem školy, která se po záboru Sudet stala součástí tzv. „Velkoněmecké říše“. Zdeněk Petr tedy patřil k posledním studentům, kteří měli na svém vysvědčení razítko naší školy (další spolužáci ho pak následovali až v roce 1946!). Samotná maturita probíhala od dubna roku 1938, kdy Zdeněk Petr nejdříve napsal písemnou práci z českého jazyka na téma „Výrazové prostředky divadla, filmu a rozhlasu“ a pak, v době tzv. první mobilizace, spolu s ostatními spolužáky „skládal“ ve dnech 23.-25. května 1938 ústní „zkoušky dospělosti“ pod dohledem předsedy prof. Aloise Vaňury, ředitele reálného gymnázia ve Zlíně. Tím ale jeho přímá vazba na Masarykovo gymnázium končí.

V dalších letech, kdy už Zdeněk Petr žil v Praze a spolupracoval s nejvýraznějšími osobnostmi naší kultury (R. A. Dvorský, J. Voskovec, J. Werich, W. Matuška) i prvotřídními soubory (Orchestr Karla Vlacha, Národní divadlo, divadla ABC a Rokoko…) a působil v Československém rozhlase a ve Státním hudebním nakladatelství, se do Příbora rád vracel na každoroční setkání abiturientů a „třídní srazy“, což opět dokládá kniha jeho pamětí „Hudba přítelkyně“, kde naší škole vysmekl poklonu všeříkající větou: „Život v letech svého studia na gymnáziu jsem měl bohatý a pestrý.“ A stejně bohaté a pestré zůstaly i jeho vzpomínky, v nichž nalezlo Masarykovo gymnázium své čestné místo.

Mgr. Alexandr Orošnjak, vyučující Čj