Turistický kurz ve Vysokých Tatrách

„A můžeme si nalít tu řeku?” ptají se opatrně zadýchané septimánky s poslední kapkou na ubytovně vyfasované minerálky. Můžete. Voda je v ní čistá jako sklo. Pak se opřete s tou petkou plnou živé vody o teplou skálu a nechte své srdce sevřít krásou vrcholků polechtaných sluníčkem. Jste v samém středu Vysokých Tater, kolem vás se majestátně hrbolatí hřebeny skal, z Lomnického štítu háže prasátka lesklá střecha lanovky, pod úpatími pomrkávají blankytná oka ples.

Máte za sebou náročný výstup na Priečne sedlo. Ruce vám klouzaly po řetězech a občas možná v dlani zůstal i udrolený kámen. Sestup na Zbojnickou chatu byl potom náročným procesem – kamenná pole schovávala žlutou značku a přestože jste chatu viděli z nejvyššího bodu po celou dobu, pořád si hrála na stydlivku a ne a ne se nechat dobýt. A když už jste ji konečně dostali, srdce se vám sevřelo podruhé, tentokrát vědomím konečnosti lidského života. Koronerův černý vrtulník se zlověstně pomrkávajícím červeným okem na zádi jako obří smrtonosná vážka krouží nad vrcholem nedalekého masivu. Všichni sledují pokusy podivného hmyzu o elegantní nájezd na strmé skály – je tam člověk. Byl tam člověk, teď už jen uzlíček masa, kostí a svalů. Hledaný od soboty, nalezený uprostřed krásného středečního odpoledne. I tak mohou velehory, kterými Tatry bezesporu jsou, ukončit zdánlivě obyčejný výlet.

Potkáváte lišku. Je jako z pohádky, naprosto bez zábran se potlouká kolem turistického chodníčku, zvědavě okukuje procházející, člověk by ji, nemít biologii, nejraději polaskal a podaroval kusem něčeho dobrého. Nesahat, zní vám v hlavě, může být nakažená. Pokud ano, je to krásná forma vztekliny.

Kousek dál Verča vstupuje pevnou obuví do něčeho, co ještě před chvílí putovalo trávicím traktem jistě nemalého zvířete. Znechucená dívenka namáčí nohu do bystřiny pod dřevěným můstkem a přestože to, čeho se zrovna zbavuje, není ani pěkné, ani voňavé, půvab té chvíle nelze zachytit na žádný foťák ani kameru.

Martin si hraje na šerpu. Vyběhnout na Rysy, jednu z nejkrásnějších tras Vysokých Tater, se podaří mnoha lidem. Ale aby u toho na zádech na dřevěné krosně tahali náklad pětadvaceti kil zásob určených pro Terryho chatu, to už není pro každého. Martin to dává a odměnou je mu kromě dobrého pocitu i horká česneková polévka, kterou mu na nejvýše položené chatě těchto hor věnují za dobré služby.

V tomto duchu probíhá celý turisťák – překonáváte hranice, nejen ty polské a slovenské, ale i osobní. Smějete se, nadáváte, stoupáte a klesáte, bavíte se, svačíte, kocháte se a žasnete. Nad přírodou i nad tím, co jste zvládli. Byl to naplněný týden a my nelitujeme jediného kilometru, jediné minuty. Stálo to za to.

Mgr. Lenka Ocásková