Pedagogická stáž v Bretani

Prý existují dva důvody, proč být učitelkou. Jmenují se červenec a srpen. Ovšem mezi činnostmi jako koupání v rybníce, válení se u moře, okopávání zahrádky, pobyt v psychiatrické léčebně… existuje i možnost vzdělávat se. To se podařilo jedné z našich učitelek, Mgr. Lence Ocáskové. Pojďme se jí zeptat, jak a kde se to všechno odehrávalo.

 

Kdy a kde jste o prázdninách studovala
Druhou půlku července, tedy dva týdny, jsem strávila v městě Nantes na Letní univerzitě pro učitele z celého světa zvané BELC (Bureau d’enseignement de la langue et de la civilisation françaises à l’étranger). Má dlouholetou tradici, koná se už přes padesát let. Je to taková intenzivní „nalejvárna“, ale taky možnost se setkat s lidmi, kteří dělají totéž, co vy, ale v jiném koutě zeměkoule.

Co jste se učila?
Jednalo se o metodickou stáž, což znamená, že jsem si vybírala z palety modulů věnovaných tomu, jak vzdělávat ty, které učím – jinak, nově… Prostě nabrat čerstvý vítr do plachet. A taky oprášit hovorovou francouzštinu a hodně nového se naučit. Víceméně omylem jsem si navolila pět modulů z pěti, všechny mi schválili. V praxi to potom vypadalo tak, že do školy jsem přišla ráno na půl deváté a vyučování mi končilo ve čtvrt na devět večer. Měla jsem seminář s názvem: Výuka fonetiky zábavnou formou, nebo Jak podpořit dobrou náladu ve třídě francouzského jazyka, nebo Hudba v hodinách francouzštiny a používání aplikací a další a další. Všechno bylo moc fajn, ale něco pro mě hodně náročné. Třeba vystoupení na závěr hudebního semináře – zpívali jsme asi půl hodiny pro všech 280 účastníků z 56 zemí světa venku, před univerzitou – bylo nás 10 a náš učitel s kytarou a všichni jsme měli dušičku malou a ještě menší. Ale přežili jsme to. Nebo seminář Práce s kanálem TV5 – ten končil poměrně náročnou zkouškou. Na její výsledek jsem pak doma čekala ještě deset dní, než mi přišlo osvědčení a potvrzení, že jsem ji udělala.

Jak jste si užila pověstnou francouzskou kuchyni?
O jídlo bylo postaráno v univerzitní kantýně a mně osobně tam moc chutnalo. Jsem nenáročný strávník, mám jen dva požadavky – ať je to teplé a ať to vaří někdo jiný než já. Všechno splněno. Snad jen káva tuto tekutinu připomínala pouze barvou – ať jste toho moku vypili, kolik jste chtěli, žádný kofein nikdo nikdy neobjevil. Ale jinak jsme si každý oběd a každou večeři vybírali ze čtyř hlavních chodů – byli jsme 55 km od oceánu, takže jedno byla vždy ryba, k tomu hromady salátu, příloha a teplá zelenina a samozřejmě dezerty, to bylo moje prokletí. Denně jsem si je zakazovala a denně se neposlechla.

Co váš volný čas?
Toho opravdu nebylo mnoho, vzhledem k rozvrhu. Ale protože městem protékají dvě velké řeky, každé ráno jsem se kochala od šesti do sedmi při běhání obydlenými hausbóty na řece Erdre – tam vedla naše trasa – běhala jsem s jednou švýcarskou univerzitní profesorkou arménského původu. Byly to moje soukromé hodiny francouzštiny, Chaké navíc ve volném čase boxuje, takže mě obohatila mnoha směry:-) Večer, po škole, jsem využívala městské sítě kol – před menzou bylo stanoviště, kde jsem si za euro půjčila kolo a brázdila s ním město. Je nádherné, plné zeleně a odpočinkových zón. Poprvé v životě jsem viděla cyklostezku vedoucí středem hlavní ulice a přetínající uprostřed kruhové objezdy. Než se člověk zbaví strachu a naučí se tak jezdit chvíli trvá, ale potom je to super pocit. Víkend jsem strávila poctivě rozpůlený – jeden den na kole při objevování historických i moderních částí Nantes, neděli potom při organizovaném zájezdu do horského středověkého městečka, kde jsem si dala tu pravou bretonskou galetu (mňam), a potom vysněný oceán. To bylo velké zklamání – obří přeplněná pláž plná mastných lidí kopírovaná řadou hotelů. Byla jsem tam přesně 45 minut a pak nám řidič autobusu oznámil, že mu vlastně končí směna a že musíme jet. Ani mi to nebylo líto. Oceán jsem pozdravila a úplně mi to stačilo.

Zažila jste i něco nepříjemného?
Snažila jsem se ke všemu přistupovat pozitivně, ať si pobyt ve vysněné Bretani nekazím. Ale pár horkých chvilek se naskytlo, to zase ano. Nejhorší byla asi ta, když jsem se vracela zpět z Nantes do Paříže vlakem TGV, abych pak přestoupila na letadlo. Musela jsem vstávat ve čtyři, jet taxíkem na nádraží a nastoupit do vlaku s odjezdem v šest, protože agentura, která mi zajišťovala lístek, mi ho odmítla posunout na pozdější vlak. Byla jsem naštvaná, ale o to větší údiv jsem zažila, když jsem zjistila, že moje místo je obsazené. Průvodčí mi potom oskenovala lístek a soucitně mi oznámila, že jsem černý pasažér a že mi agentura lístek zrušila. Zaplatila jsem obří pokutu a tři hodiny se klepala vzteky na sedačce u záchodů, kde bylo jediné volné místo. Celé mě to stálo víc než letenka z Paříže do Prahy. Francouzi sami o sobě říkají: c’est le bordel partout. Myslím, že překládat to moc nemusím:-)

A jak byste svůj pobyt shrnula?
Jako zatím mou nejlepší vzdělávací zkušenost ve Francii. Zůstalo mi spousta nápadů pro výuku, noví přátelé a dobrý pocit z objeveného koutku světa. Jsem ráda, že Francouzský institut a nová atašé Helène Buisson znovu tradici stáží pro české učitele dokázala prosadit, patří jí za to můj velký dík a taky obdiv. A do Nantes se chci rozhodně vrátit – ať už jako student, nebo coby turista. Přirostlo mi k srdci.