Vídeň

Bylo časné ráno 6. května 2016, když tmavé auto zastavilo na přísně utajovaném místě v Kopřivnici (tzn. u Albertu, ale pššt). Zde měl sraz známý gang žáků Gypri v čele s panem učitelem Orošnjakem. Má komplicka i já jsme zapadly do početné skupinky lidí navštěvujících první ročníky gymnázia.

Jakmile přijelo vozidlo neznámého druhu (později jsem zjistila, že je to autobus) a náš šéf zkontroloval všem státní příslušnost, vyjeli jsme do Nového Jičína, kde jsme potkali druhý autobus, a nalodil se zbytek posádky. Pokračovali jsme směrem k hranicím a během závodů na dálnici D1 mezi našimi autobusy sledovali, kolik zubů nám vypadne. (Někteří borci během cesty stíhali i spát.) Po krátké přestávce v Mikulově začalo stoupat naše nadšení. Našim cílem nebylo totiž nic menšího, než samotná rakouská metropole a její kulturní dědictví. Konečně se kolem nás množily nápisy v německém jazyce (co na tom, že jsme jim nerozuměli) a naznačovaly náš příjezd do Vídně!

Naše první nažhavené kroky vedly k Hofburgu, před kterým jsme mohli obdivovat základy římského domu, načež jsme se přesunuli do kostela sv. Michaela. Poté jsme zamířili k budově, kde se měl odehrát náš hlavní bod programu. Tím byla návštěva slavného Kunsthistorisches muzea a jeho expozice. (Již na samém začátku prohlídky byli někteří „experti” vyhozeni pro své velké zavazadlo a divný zjev. Avšak i takoví jako já se nakonec do muzea dostali.) Díky cenným sbírkám jsme se mohli podívat do starověkého Egypta, Řecka i Říma. Nejvíce se mi líbily tajemně nasvícené busty římských panovníků. I přes to, že jsme často uměli přeložit z němčiny pouze členy, prohlídka byla maximálně zajímavá, zábavná a přínosná. Následně jsme se přesunuli k Albertině a pak šli ke skvostu vídeňského centra – ke katedrále sv. Štěpána.

Následovaly chvíle osobního volna, které každý strávil originálním způsobem. Někteří zamířili do nejrůznějších obchodů či fastfoodů, jiní se při svém putování po Vídni pokoušeli neztratit a během odpočinku na lavičce v parku zkoušeli německy konverzovat s kolemjdoucím. (Naštěstí jsem v této situaci nebyla sama, jelikož bych se zarazila a takto tam seděla do dnešního dne.) Nakonec jsme se všichni šťastně shledali před Přírodovědným muzeem (Naturhistorisches Museum) a prošli si nejen historii vzniku Země, ale také života na naší planetě. Muzeum tak obývá několik tisíc vycpaných exponátů. Například kůň Převalského, vydry i lev, medvědi včetně pandy a ledního medvěda, ba i hlubokomořští zabijáci nebo dinosauři a kostra několikametrové želvy. Mohli jsme zde vidět Willendorfskou venuši či bronzového býčka od Býčí skály.

Pozdní odpoledne pro nás znamenalo konec této úžasné exkurze a návrat do našich domovů. Na závěr bych chtěla poděkovat paní učitelce Kateřině Manové, ostatním vyučujícím, spolužákům a kamarádům, kteří vytvořili příjemnou atmosféru tohoto dne.

Marie Jurečková, 1.A