Místo, kde práce neosvobozovala

Je páteční ráno a my stojíme před budovou z červených cihel společně s desítkami dalších žáků z celé Evropy. Podle jazyka rozeznáváme domácí Poláky, Němce i Italy. Ti všichni se přijeli podívat na hrůzy, u jejichž zrodu stál jediný člověk, a uctít památku těch, kterým se stalo toto místo osudným. Možná už jste uhodli- stojíme před branami nejděsivějšího koncentračního tábora Osvětim-Auschwitz.

U vchodu dostáváme sluchátka, ve kterých se hned nato ozvou lámanou češtinou se silným polským přízvukem první slova naší průvodkyně. Tiše, zasaženi atmosférou místa, procházíme branou hlásající Arbeit macht frei – práce osvobozuje. Jak se asi cítili ti, kteří tudy před sedmdesáti pěti lety denně procházeli a věděli, že jediná cesta z osvětimského pekla je smrt? Jaké to musí být, když pomalu dochází síly, naděje i vůle žít? S těmito myšlenkami jsme postupně procházeli některé bloky tábora. V jednom z bloků nás zaujalo obrovské množství vlny nebo jakési příze. Při bližším pohledu však člověku ztuhla krev v žilách. Jednalo se o lidské vlasy, které se používaly například na výrobu přikrývek pro válkou strádající německé rodiny. Kousek vedle zase stál, jako pes věrně čekající na svého pána, pár malých dětských botiček, které se však svého majitele už nikdy nedočkají. Není divu, že nálada v celé naší skupině nebyla nijak veselá. Hovory se opět rozproudily až za branami tábora, až když jsme to hrozivé místo měli za zády.

Naše návštěva Osvětimi, místa, kde je zem promáčená lidskou krví, v nás zanechala hluboký zážitek a snad i odhodlání udělat všechno pro to, aby žádné takové místo nikdy znovu nevzniklo.

Magdaléna Polášková, septima