To je hlína 2017

Rok se s rokem sešel a ochotnický divadelní soubor Žluté S.A.K.O., prověřený mnoha úspěšnými sezónami, znovu čelil velké výzvě v podobě pražské divadelní přehlídky „To je hlína“. A protože Sakaři mají velké výzvy rádi, bylo nasnadě, že i tentokrát se s vervou vydají pražské porotě předvést, jak se dělá divadlo, pěkně v příborském stylu! A jako nastudovanou hru si k tomuto účelu nevybrali nic méně velkolepého, než autorské drama někdejší učitelky a vizionářské vedoucí sboru Zdeňky Bizoňové Veličkové „Co znamená být studentem“, které s nimi, za neodmyslitelné pomoci a podpory učitelky Magdaleny Divišové, také pečlivě secvičila.

A tak se natěšený a mírně nervózní ansámbl vydal spěšným vlakem vstříc svému osudu do Veliké Prahy, na prkna, do nichž vtiskl svou nesmazatelně zářivou stopu Jára Cimrman; na věčná prkna Malostranské Besedy, která znamenají svět. Právě tam se mělo rozhodnout o tom, zda sláva našeho malého souboru překoná regionální hranice.

Inu, netřeba nic zastírat a dělat průtahy, duchaplný čtenář již jistě ví, že se to skutečně povedlo. Ano, neodolatelně podmanivý Sbor alternativních kreativních ochotníků si vysloužil vytouženou cenu poroty, a přestože se o své prvenství symbolicky dělil s bodrými dramatickými rivaly z Třebíče, je jeho úspěch nepopiratelný a vysloužil velkou čest jak majestátu všech členů souboru, tak i majestátu naší školy.

Také proto po prvním návalu radosti z vyhlášení výsledků porotou následovaly přátelské radovánky a bujarý hodokvas (vítězství mimo jiné benefity skýtalo také delikátní dort). Po nenásilném odreagování v hlavním městě kultury se už ale každý ve svých unavených myšlenkách upínal především na příslib vřelého domova a zaslouženého odpočinku. Vítězit totiž není lehké a pocení krve na jevišti před davy, stejně jako ona doléhavá tíha slávy, si vybírají svou daň.

Daniel Carbol, oktáva