Netradiční DofE expedice

Zde se nachází velmi stručný cestopis naší DofE expedice. Doba čtení: pouze 10 minut.

.

Pondělí:

Časně ráno stojíme ve Svinově na nádraží, vláčíme s sebou 15 kg batohy a čekáme, jestli náš zpožděný vlak vůbec přijede. Přes davy lidí jsme zaregistrovali až podezřele velký batoh zatěžkaný karimatkou. „Jsi Káťa?“ zeptali jsme se. A tak byl náš expediční tým kompletní. Když vlak přijížděl, s hrůzou jsme zjistili, že náš vagón je na úplně opačné straně nástupiště. Následoval urychlený přesun (rozuměj sprint) expedičního týmu, když najednou… Expedice ještě ani nezačala a Kuba Šikulka padá poprvé.

Jelikož nám v Praze ujel přípoj a expedice oficiálně začínala až na Karlštejně, vyhladovělí jsme zamířili do McDonald’s na Václavák (co jiného jsme mohli v Praze za hodinu stihnout).

Kolem 13 hodin jsme se konečně dostali na místo začátku naší expedice a mohli jsme vyrazit. Ve 27° C se po liduprázdné, rozpálené karlštejnské ulici s vidinou zavřeného hradu (v pondělí většinou otevřeno nebývá, že jo) nejde úplně pohodlně. Dokonce i místní Hukvaldská pekárna měla zavříno :-). Místo hradu jsme tedy navštívili Muzeum voskových figurín. Naše putování pokračovalo po žluté turistické značce směr Amerika! Malá Amerika, Kanada, Mexiko, Velká Amerika. Zde jsme potkali náš DofE dohled. Na první pohled se jim něco nezdálo. „Kde máte batohy?!“ „Leží v křoví u Kanady.“

Pak už nás čekalo jen pár kilometrů do Kubrychtovy boudy. Dva zvědy jsme vyslali pro klíče do nedalekého Srbska a zbytek týmu mezitím prozkoumával Bubovické vodopády.

Večer nám naši DofE dozorci (Sploinky Splash & Freedom) předvedli rozdělávání ohně plynovým vařičem, které by se ovšem bez našich novin neobešlo :-). Když už jsme u toho papíru, zde přišla k újmě i naše jediná papírová mapa a Kuba ke svému přízvisku Šikulka.

 .

Úterý

O půl šesté ráno se z vedlejší místnosti začaly ozývat podivné hlasité zvuky. To pan Svoboda asi trénoval na příští ŠtramberkStar s písněmi z Noci na Karlštejně. A bylo po spaní.

Náš DofE doprovod uznal, že by byla škoda Karlštejn vidět jen zvenčí. Rozhodli jsme se tedy udělat krátkou obchůzku Srbsko – Karlštejn – Srbsko. Tímto děkujeme majitelům Hotelu u Berounky za poskytnutí azylu našim batohům po dobu tohoto výletu :-). Z karlštejnské pošty taky odešla první várka pohledů na Gypri.

Vyzvedli jsme batohy a v nesnesitelném horku jsme se vydali do Koněpruských jeskyní. Chtěli jsme však stihnout aspoň poslední prohlídku, museli jsme tedy nasadit tempo rychlejší než to naše typické šnečí. Po hodině strávené v příjemném chládku jsme zažili znovu teplotní šok.  Zážitek z cesty: „Pančelko, Pepovi se chce blít!“ a učitelka z místní školy: „Tak ať si otevře batoh.“

.

Středa

Ráno jsme se ve Zdicích rozloučili s Káťou, která musela odjet ze studijních důvodů. Pak jsme se vydali na 12 km cestu po asfaltu a loukách. Zastavili jsme se u studánky v obci Hředle, abychom se osvěžili a doplnili pitnou vodu a síly pro závěrečné stoupání. Čekal nás Zámecký vrch (452 m n. m.). V kopci jsme se na chvíli zastavili, abychom se pokochali výhledem – někteří na koníka („nádherný roční hnědák“), jiní na krajinu.

Když se začala stahovat tmavá mračna a zvedat silný vítr, konečně jsme dobyli hrad Točník, kde jsme měli domluvené přespání. Krátce jsme pozdravili hradní medvědy – Agátu a Martina a vydali jsme se hledat úkryt před písečnou bouří, která se tvořila na nádvořích. Po dlouhém horkém dni jsme s úlevou složili batohy do konírny (rozuměj sklep). Poté jsme se pustili do prozkoumávání hradních paláců (poprvé). Mezitím se k hradu dostali i cizí nájezdníci (Sploinky Splash & Freedom), kteří obsadili přístřešek na hradním nádvoří. Poté, co jsme náš DofE doprovod provedli Točníkem, přestalo pršet, ale ochladilo se. Jali jsme se chystat hradní hostinu (čínské polívky z pytlíku), když v tom jsme si uvědomili, že ve sklepení v noci zmrzneme. Postavili jsme si proto stan naproti obsazenému přístřešku. Pozorovali jsme západ slunce z cimbuří a po setmění proběhla třetí a poslední prohlídka hradu, při níž přišly radostné novinky z Příbora. Lucka a Kuba Šikulka se dozvěděli známky z biolky ♡.

.

Čtvrtek

Ráno jsme se rozloučili s obyvateli hradu Točníku (dvěma psy, pěti kočkami, Agátou a Martinem) a plní zážitků jsme pokračovali v našem putování směr Žebrák. Moc děkujeme kastelánovi obou hradů panu Zemánkovi za umožnění přespání na Točníku.

Na zřícenině hradu Žebrák jsme zamávali na protější kopec, kde se pnul Točník. Naše cesta pokračovala obcí Březová (určitě doporučujeme navštívit úžasné dětské hřiště) a po NS Údolím ticha, kde jsme se svlažili pod splavem Pařezového potoka. V Kublově jsme poslali další várku pohledů a přes Karlov došli ke Kneippovým lázním. Jelikož nepředpokládáme, že dočtete až sem, můžeme s klidným svědomím napsat, že jsme stanovali na místě, kde je to zakázáno. Neměli jsme ovšem na výběr, jelikož přicházela bouřka. Námi vybrané místo bylo taky velmi frekventované a oblíbené u místních, neboť jen za těch pár hodin se u Tří pramenů vystřídalo minimálně 20 aut. Mezi nimi taky jedna policejní hlídka, která si přijela napustit petku.

Stihli jsme si uvařit pouze pozdní oběd, na večeři už nám došel plyn (navzdory tomu, že před expedicí jsme byli ujištěni, že nám PB bomba určitě vystačí).

Teprve večer, jakmile ruch utichl, jsme začali se stavbou stanu a přípravou na těžkou noc. (Tuto část můžete přeskočit, nejedná se o nic zásadního). I na tak malém prostoru jsme byli schopni vymyslet pět možnosti umístění našeho zeleného příbytku (pro lepší orientaci přikládáme i mapku):

Varianta A: vyčištěné místo, rovná plocha pod svahem, ze kterého by mohla proudit voda v případě lijáku

Varianta B: mezi přístřeškem a potokem, dost na očích, spousta kamenů a kořenů, voda z přístřešku by tekla přímo na stan = nejméně výhodná varianta

Varianta C: stísněné místo mezi potokem a svahem = ne úplně vhodná poloha

Varianta D: dál od svahu i potoka, jen pár kamenů a kořenů = finální verze

Varianta E: v přístřešku na stole a lavičkách – extrémní množství nehezkých pavouků

Jakmile jsme postavili náš stan, přenášeli jsme ho z místa na místo a zkoušeli, která z variant bude nejvhodnější.

O půlnoci začala bouřka. Nejprve jsme se lekli, že si pro nás jede policie, jelikož blesky blikaly v pravidelných intervalech právě v rytmu policejních blikaček. Po chvíli bouřka ustala a začal pořádný slejvák.

.

Pátek

Ráno bylo po dešti, tak jsme vše sbalili a již při našem brzkém odchodu začali přijíždět první zájemci o vodu. Jelikož jsme neměli možnost uvařit si snídani a všechny „nevařitelné“ potraviny nám už došly, navštívili jsme prodejnu potravin v Roztocích u Křivoklátu. Odtamtud už to k hradu byl jen kousek. Kolem vyhlídky Paraplíčko a památníku Karla Egona II. Fürstenberka jsme došli až na Křivoklát. K pokladně jsme doběhli celí uřícení v 9:57 doufajíce, že stihneme prohlídku v 10:00, abychom mohli jet domů vlakem ve 12:00. Zde jsme ale s hrůzou zjistili, že první prohlídka hradu je až v 11. Následovaly pokusy o zachycení signálu (na Křivoklátě nefungují data), abychom si vyhledali pozdější spojení. Pomohla nám paní z pokladny a tak jsme mohli vyrazit na prohlídku v 11:00.

Po prohlídce jsme zamířili na nádraží a tam jsme čekali. Čekali a čekali. Vlak nikde. Asi po sté jsme překontrolovali spojení a zjistili jsme, že je výluka, které jsme si nevšimli. Stornovali jsme tedy veškeré jízdenky a hledali nový spoj (v podhradí už data fungují). Našli jsme místo, odkud odjíždí náhradní autobusová doprava (alespoň jsme si to mysleli). „Jé, ten je náš!“ zvolal Kuba Šikulka na projíždějící autobus. Sprintem jsme utíkali za autobusem, který zastavuje až pod kopcem. V Berouně jsme spokojeně nastoupili do vlaku (i když i ten někteří z nás málem nestihli). Dovezl nás do Prahy a odtamtud další až do Ostravy. Dlouhou cestu jsme si krátili psaním tohoto článku, proto se prosím nedivte, že je tak dlouhý (ČD naberou zpoždění poměrně lehce).

Expediční tým kvinty

.

.