Viděli jsme Osvětim aneb septima a 3. A na „smutné“ exkurzi v Polsku

Obyčejnému žákovi není veselo, když stojí uprostřed lednového deště unaven dlouhou cestou a prokřehlý až na kost před potemnělým, a přesto zdánlivě rozzářeným, nápisem ARBEIT MACHT FREI. Ani zdaleka, ani náznakem, ani na vteřinu. Je mu úzko, pochmurno a snaží se skrýt své emoce hluboko do těla před skutečnostmi, které nikdy nebude schopen opravdu prožít a pochopit. A i když dobře ví, že ho za těmi třemi německými slovy nečekají výkřiky umírajících, masy lidských těl ani všeobjímající pach, od něhož už mysl nikdy neočistí, nechce se mu udělat ten nepatrný krok vpřed, který by mu otevřel cestu do nitra koncentračního a vyhlazovacího tábora. Ale nakonec ho udělat musí, protože touží na vlastní uši slyšet z úst průvodkyně všechna ukrutná fakta, na vlastní oči vidět vlasy a oblečení lidí, kteří pod nemilosrdnou rukou nacistů nalezli svou smrt, a protože si doopravdy přeje, aby se lidstvo alespoň jednou poučilo ze svých chyb a zmaru, který napáchalo.

Asi není tajemstvím, že návštěva Osvětimi a Březinky nepatří mezi ty nejjednodušší exkurze, které naše gymnázium svým žákům nabízí, rozhodně bych ji však zařadila mezi ty nejdůležitější, takové, které dokáží v člověku zanechat ty nejděsivější vzpomínky, které jim vydrží na celý život. Je neuvěřitelně těžké a bolestné uvědomit si, že odporné masové vraždění zdaleka nebylo vším, co věznitelé z lidských řad přichystali svým obětem. Vězni byli neustále ponižováni, trýzněni, mučeni a omezování téměř ve všech činnostech tím nejhorším možným způsobem. Za to, že člověk vykonal svou denní potřebu mimo stanovený čas, mohl být několik přetěžkých životních minut veřejně lynčován a své rány si musel počítat. Německy. A to všechno jenom proto, aby mohl být o pár dní a možná dokonce hodin později zplynován spolu s ostatními v místnostech, které se tvářily jako obyčejné sprchy. Vytrvalý déšť, který symbolicky naši tichou návštěvu v těchto místech doprovázel, měl proč se mísit se slzami mladých věčně nespokojených lidí.

Velkou část Březinky dokázali nacisté před koncem teroru a války srovnat se zemí. Když jsme procházeli cestu smrti, již židé, němečtí političtí vězni, postižení lidé, Poláci, Čechoslováci a spoustu dalších absolvovalo před námi, vyčasilo se. Mrtvolný poklid se smísil s pošmourněnou oblohou a dalekým výhledem do všech stran, který toto místo nabízí. V tu chvíli to působilo, jako by se na nás – nastupující generace – dívali shůry všichni ti zavražděni, všichni ti zničení, všichni ti umučení. Celý náš pobyt zde se stal zásadním a podstatným důvodem, proč si uvědomit, co krásného s sebou náš život přináší, a proč bychom si jej měli za všech okolností vážit a také nikdy, opravdu nikdy, nezapomenout na historii našich národů.

Nesmím však opomenout také návštěvu solných dolů Wieliczka, letošní novinky, která zafungovala jako příjemné povzbuzení a nádherný zážitek po předešlých událostech. Jelikož v Česku žádnou obdobnou turistickou atrakci nemáme (sůl se u nás netěží), skýtala jejich návštěva nejedno překvapení a solná kaple s Leonardovou Poslední večeří a spoustou soch a výjevů světců byla naprosto mimořádná, výjimečná a hodnotně umělecky zpracovaná. Přestože výklad byl v angličtině, porozumění nebylo takový problém a průchod všemi přístupnými podzemními místnostmi byl sice vyčerpávající, stál ovšem za to. Dozvěděli jsme se například, že neexistuje pouze jeden druh vytěžené soli, že uhasit požár v těchto dolech je velice časově náročné nebo že horníkům mimo jiné v obrovské hloubce pomáhali i koně, o které se museli mimořádně hezky starat. Viděli jsme komnaty, ve kterých se pořádají svatby i koncerty, a na moment jsme navštívili také nejníže položenou restauraci na světě. Zajímavostí bylo, že na rozdíl od našich českých krasových jeskyní se v solných dolech musí udržovat poměrně vysoká teplota. Jednoduše by se dalo říci, že se jednalo o opravdu nevšední zkušenost, za kterou našim učitelům děkujeme a kterou já za sebe určitě doporučuji nabídnout i budoucím třeťákům. Ten neotřelý typ umění si totiž zaslouží vidět úplně každý a zároveň ještě víc umocňuje význam, sílu a srdce Poláků, kteří byli v průběhu historie několikrát neprávem zdevastováni.

Jana Netušilová, septima

.