Když něco končí,… něco nového začíná

A je to tady. Dočkali jsme se některými netrpělivě očekávaného, jinými s obavami vyhlíženého začátku nového školního roku, ve kterém se na gypri jako každý rok zcela jistě odehrají staronové, ale i úplně nové akce, projekty, počiny. Mezi ty staronové, vlastně již téměř tradiční, patří tři roky trvající česko-izraelský projekt s názvem The Joe Alon Connection Program. I v letošním roce se chystáme oslovit nové zájemce z řad žáků 1. a 2. ročníků a nabídnout jim jedinečnou možnost poznat izraelskou kulturu, ke které by se bez projektu dostali jen těžko, procvičit si a vylepšit své jazykové dovednosti v angličtině s někým, kdo je na tom se znalostí jazyka podobně, tedy také není „nejtiv spíkr“, a v neposlední řadě poznat nové lidi a zjistit, že i přes několikatisícovou vzdálenost a odlišnosti v kultuře a náboženství, s nimi máme společného více, než bychom si možná mysleli. Pro letošní školní rok nelze zatím vyloučit ani konání tzv. delegací, tj. vzájemných návštěv, během kterých se kultury poznají a přátelství utuží určitě víc než jen přes monitory.

Aby ale něco nového mohlo začít, musí předtím něco skončit. Proto si tedy dovolím vrátit se k jarnímu průběhu projektu a hlavně k poslednímu červnovému setkání a tím loňský ročník příslovečně ukončit.

Na jaře proběhla celkem dvě online setkání, v březnu a v červnu. V tom březnovém měli žáci za úkol natočit video popisující jejich běžný den, téma toho červnového bylo serióznější – vytvořit plakát v programu Canva na téma česko-izraelské spolupráce v oblastech, jako je politika, ekonomie, zdravotnictví, IT, kultura apod.

K poslednímu setkání a zároveň vyvrcholení celého projektu došlo 13. června, za přítomnosti paní Rachel Alon Margalit, zakladatelky, hybatelky a duše projektu. Její návštěva měla svou oficiální část, které se k naší velké radosti zúčastnil také starosta města Příbor, Ing. arch. Jan Malík. V krátkém projevu mimo jiné vyjádřil hrdost na to, že jeho město se může v dobrém slova smyslu pyšnit mezinárodní spoluprací s tak nevšedním partnerem, jakým je Izrael. Došlo také k předání drobných dárků, ke zhodnocení celého ročníku a zbyl prostor i na dotazy žáků na paní Rachel. Jedním z dotazů bylo, jaká je vlastně motivace paní Rachel, proč celý projekt, který se rok od roku rozrůstá a nyní sdružuje už tři izraelské a tři české školy, vlastně organizuje. Paní Rachel se po krátkém zamyšlení nadechla a popsala nám celý pohnutý příběh své rodiny, zejména svého českého tatínka, Joa Alona, který jako jedno z „Wintonových dětí“ včasným útěkem z Československa zázrakem přežil 2. světovou válku, po válce se vrátil do ČSR, kde absolvoval pilotní výcvik a stal se pilotem v izraelské armádě. Později se, coby plukovník, stal vojenským diplomatem na velvyslanectví Izraele v USA, kde byl v roce 1973, za blíže nevyjasněných okolností, zavražděn. Paní Rachel dále mluvila o své lásce k tatínkovi a o tom, že Česká republika a vše s ní spojené jí tatínka připomíná a její návštěvy v naší zemi a také samotný projekt, nesoucí jméno jejího otce, jsou pro ni způsob, jak s ním „zůstat ve spojení“. Celé vyprávění bylo velmi osobní, otevřené a emotivní, a přestože se celé odehrálo v angličtině, nic nebylo takzvaně „ztraceno v překladu“ a myslím, že všichni zúčastnění si vzpomínku na něj ještě dlouho ponesou v sobě.

Po této oficiální části jsme se přesunuli do zahrad piaristického kláštera, kde se na paní Rachel sypaly další otázky, např. na její studium, kariéru, mateřství, psaní memoárů a poezie, kterému se také věnuje apod. Ptala se i paní Rachel a bylo vidět, že mezi mladými lidmi se cítí velice dobře a dokázala s nimi během chvíle navázat bližší vztah.

Protože nejen svět, ale i Příbor je malý, objevil se v zahradách po chvíli znovu pan starosta, který v refektáři kláštera shodou okolností oceňoval nejúspěšnější žáky města Příbor, a protože i na něj nejspíš zapůsobily charisma a temperament paní Rachel, pozval celou početnou skupinu „k sobě“ na své pracoviště, provedl nás nedávno citlivě zrekonstruovanou budovou radnice a nechal nás nahlédnout také přímo do své pracovny starosty, což byl mimořádný zážitek, ke kterému by bez izraelské „delegace“ jen těžko došlo.

Ani po „potlachu“ v zahradách, ani po neplánované návštěvě radnice se ještě stále nikomu nechtělo prohlásit neoficiální část setkání za ukončenou, tak jsme se od budovy radnice jen „překulili“ přes náměstí do nedaleké Kavárny U Dvou piaristů, kde jsme nad šálky lahodných káv a osvěžujících smoothie pokračovali v započatých hovorech.

Protože vše hezké musí někdy skončit, skončilo i naše setkání. Ze způsobu, s jakým se s Rachel mnozí žáci loučili, bylo vidět, že to bylo setkání příjemné, emotivní a inspirativní.

V následujících dnech nás čekalo příjemné překvapení v podobě fotek, které nám postupně přistávaly v naší „whatsapové“ skupině – paní Rachel totiž během několika dní kromě Příbora postupně navštívila také všechny ostatní školy zapojené do projektu – ty české v Dobrušce a v Boskovicích, ale i ty izraelské v Mazkeret-Batia, v Meitar a v Zur Hadassah. Všechny fotky jsou k nahlédnutí pod tímto textem, a pokud by si jeden dal tu práci (já si ji dala za vás) a pomocí fotek spočítal, kolik lidí projekt Joe Alon za ty tři roky už propojil, došel by k těžko uvěřitelnému číslu 75.

Závěrem se sluší poděkovat. Proto mi dovolte svým jménem poděkovat všem českým i izraelským účastníkům letošního ročníku projektu za nadšení, energii, které do projektu vložili, a za zodpovědný přístup, se kterým k němu přistoupili. V neposlední řadě děkujeme také paní Rachel, bez které by se nic z toho, o čem jste dočetli až sem, nestalo.

Mgr. Zuzana Dejmková, koordinátorka projektu

.

.