Má DofE cesta

S programem DofE (celým názvem Mezinárodní cena vévody z Edinburghu) jsem se seznámila před začátkem prázdnin roku 2019, ale reálně uvažovat jsem o něm začala až někdy v září téhož roku. Nechtěla jsem do něčeho takového jít jen z hecu a pak zjistit, že jej plnit vlastně nechci. Takže jsem o tom přemýšlela a došlo mi, že ve svém životě nemám nic, co by mi dávalo možnost dojít do nějakého cíle. Jasně, měla jsem školu, kamarády, se kterými jsem chodila ven, nebo hry na mobilu, ale to se nedá považovat za náplň plnohodnotného života. Chtěla jsem se začít nějakým směrem vyvíjet, mít nějaké koníčky, pozorovat pravidelné pokroky a pak se jednou ohlédnout, s čím jsem začala a jak daleko od toho bodu jsem. A to přesně DofE nabízelo.

Než můžete s tímto programem začít, musíte si dobře promyslet, co byste vlastně chtěli dělat. Nemůžete jen tak plácnout nějakou aktivitu spatra, protože se tomu budete aktivně věnovat další tři až šest měsíců a jen tak si to každý týden nezměníte. Uvažovala jsem nad hodně věcmi. Najednou bylo tolik možností a pro nerozhodného člověka, co by vše nejraději dělal naráz, to nebylo úplně nejlehčí. Něco, jako když vezmete dítě do velkého hračkářství s tím, že si má vybrat tři hračky na vánoce. Uvažovala jsem o tom začít běhat, malovat, meditovat, fotit, psát, hrát s důchodci šachy, sbírat odpadky… Až jsem nakonec došla k závěru, že když začínám půlročním bronzem, tak zkusím rozvinout něco, čemu jsem se dříve pravidelně věnovala, pak s tím přestala, a teď mi to celkem chybí. Jen tak na zkoušku, ať vím, jestli chci v DofE pokračovat i po bronzu a poté můžu zkusit něco zcela nového.

Jako hlavní šestiměsíční aktivitu jsem si zvolila sport a v něm gymnastiku, protože jsem se jí kdysi jemně věnovala. Nebylo to nic profesionálního, ale bavilo mě to a vždy jsem to chtěla nějak více rozvinout, ovšem dál než za most a roznožku jsem se nedostala. V talentu jsem si vybrala klavír, na který hraju od svých čtyř let a v době mého začátku s DofE jsem měla cca roční pauzu, což mě mrzelo, a tak jsem to chtěla napravit. S dobrovolnictvím jsem začala až po třech měsících, kdy jsem dokončila talent a vybrala si pomocníka vedoucího. To by byly aktivity, ale společně s nimi si musíte zvolit také cíl, který se musí dát změřit a měl by cca odpovídat době, kterou danou aktivitu provozujete. Z tohoto důvodu například malování a meditace moc dobré aktivity nejsou, nedá se to přesně změřit a určení cíle je celkem náročné. Já na to šla strategicky. On se svět nezboří, když cíl nedoděláte, ale pro mě byla lepší volba si zvolit lehčí cíl, který dodělám na 100% a poté si jej mohu navýšit. Ve výsledku potom aspoň působíte jako pilný a nadaný člověk. V gymnastice jsem si teda zvolila něco, na co jsem se chystala asi v šesté třídě, než jsem skončila. Byl to most ze stojky. Znělo to jednoduše a sedělo to do mého plánu něco lehce splnit, ale jak se později dočtete, nic nemusí být vždy tak jednoduché, jak se zdá. Ve hře na klavír jsem měla za cíl se naučit tři písně dle vlastního výběru. Vždy jsem hrála dle not spíše vážnou klavírní hudbu, tak jsem si chtěla zahrát i něco, co poslouchám ve svém volném čase. Tady cíl celkem seděl, přeci jen, tři měsíce, tři skladby. V dobrovolnictví jsem žádný cíl neměla, protože se nedá změřit, jestli jste někomu pomohli více, než předchozí týden. Jde hlavně o to, splnit každý týden hodinu.

A když máme vše určené, může se začít s plněním. Já svou cestu oficiálně započala dne 3. 11. 2019 s gymnastikou a klavírem. Ze začátku jde vždy vše po másle, ale taková doba cca dva až tři měsíce je celkem kritická, protože každý týden musíte splnit hodinu z toho, co máte zvoleno a některým jedincům (patřím mezi ně) dělá problém si zvyknout na pravidelnost. Naštěstí mě to bavilo i nadále, a tak, i přes to, že někdy se mi fakt nechtělo, vždy přišel pocit zadostiučinění z toho, že jsem to opět zvládla a někam se posunula. Co se týkalo klavíru, do konce každého měsíce jsem vždy měla splněnou danou píseň pro ten měsíc. Tam vlastně za celou dobu problém nebyl a ten pocit, když novou píseň zahrajete doma před rodinou a vidíte, jak jsou nadšení, že jste se k tomu nástroji zase vrátili, je k nezaplacení. Také jsem získala dar z Fondu DofE, na kvalitní sluchátka ke klavíru, takže jsem mohla trénovat i večer a nerušila sousedy. Ovšem s gymnastikou to tak lehké nebylo. Nějak to tam vázlo a trvalo to déle, než bych čekala. Netušila jsem, co dělám špatně, ale krom zlepšené ohebnosti a rovnější stojky jsem moc pokroků nezaznamenala. I ten most se mi dělal dost špatně. Až se jednou, někdy v únoru ukázalo, že má záda doslova pláčou o pomoc. Přes bolest jsem nemohla pomalu chodit a to u sedmnáctiletého člověka není úplně běžná věc. No a tak jsem zjistila, že když začínáte s něčím, co jste dlouho nedělali, tak musíte mít vždy učitele a ne se spoléhat na samoučení. Teď byste si mohli říct, že to DofE teda moc dobré nebude, když to dopadá takto, ale ráda vás vyvedu z omylu. Ono totiž i negativní zkušenost vás dokáže poučit. Mě poučila dost a teď aspoň vím, že v takových věcech je vždy potřeba mít trenéra a cvičební plán, protože ne každý na takové věci má dobrou stavbu těla. A tak se přišlo s náhradní aktivitou, což je jóga, je totiž šetrná a záda by mi měla také z části napravit, zároveň se u ní člověk uvolní a dostane pozitivnější pohled na svět. Musím říct, že lituji, že jsem jógu neprovozovala hned od začátku, sedí mi o hodně víc, i když by mě to nikdy nenapadlo. A to je mimochodem další výhoda DofE, rozšíří vám obzory a lépe můžete poznat sebe sama. 26. 1. 2020 jsem dokončila aktivitu hraní na klavír a mohla se pustit do dobrovolnictví. Když bylo potřeba, roznesla jsem nějaké věci či informace spolužákům, párkrát vytvořila a doplnila tabulku, nebo psala článek (i tento je součást mého dobrovolnictví). Nikdy jsem neměla nějaký větší problém krom toho, že jsem třeba nestíhala a doufám, že se mnou nějaký ten větší problém také nebyl (hodně doufám).

Určitě se ptáte, co vám tohle všechno ale dá? Mně to například dodalo trpělivost sama se sebou, rozhled v tom, kdo vlastně jsem, vědomí, že někam patřím nebo také pocit, že konečně dělám i něco smysluplného, co mě rozvíjí, než jen takzvané “zabíjení času” venku či doma u mobilu. Nedá se úplně napsat do detailu, co všechno vám to dá, ale ať už přínos uvidíte hned na začátku, nebo při konci, věřte, že jednou ho zaznamenáte. A teď, v době karantény, se tento koníček hodí o hodně víc, protože mám aspoň nějakou náplň do stejně vypadajících dnů. Začátkem května jsem dokončila bronzové aktivity.

Na co se hodně těším, je ukončení mé cesty bronzovou expedicí, protože to bude poprvé, co strávím tolik času v přírodě, ještě k tomu bez mobilu, a myslím si, že to dá každému člověku hodně. Snad to vyjde ještě tento rok, byla bych za to moc ráda.

Teď už plním stříbrnou úroveň, ale o tom zase příště.

Nela Maloňková, 2.A